OSTROVSKIJ, NIKOLAJ ALEXEJEVIČ
JAK SE KALILA OCEL
(Kak zakaľalas staľ)
Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha, 1953
edícia Sovětští spisovatelé (7)
preklad Jarmila Wagsteinerová
obálka Arnošt Paderlík
doslov L. I. Rozova
5. vydanie, 25.400 výtlačkov
beletria, román, literatúra ukrajinská,
392 s., čeština
hmotnosť: 512 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: neautorské venovanie, prebal poškodený, kniha vo výbornom stave
0,90 €
*gopal2*belx-ukr*
Kniha „Jak se kalila ocel“ je jedním ze stěžejních děl sovětské literatury. O její důležitosti a oblibě svědčí už to, že v Sovětském svazu vyšla ve dvou letech ve více než čtyřiceti vydáních. Byla sice psána o Komsomolu a pro komsomolce, stala se však rázem majetkem všech socialisticky smýšlejících lidí celého světa. Jejím autorem je třicetiletý dělník Nikolaj A. Ostrovskij. Narodil se v roce 1904 na Ukrajině. Ze studií byl záhy vyloučen pro politickou činnost, a tak vstoupil jako učedník do zámečnických dílen. Když vypukla revoluce a Ukrajina byla zaplavena intervenčními a petljurovskými tlupami, odešel Ostrovskij z domova a přihlásil se do řad Rudé armády. Stal se členem slavné jízdní armády Buďonného, s níž se přičinil o odražení Poláků. Zde byl také vážně raněn do hlavy. Když byla upevněna sovětská moc, vrátil se ke své práci, ale záhy byl pro své vynikající schopnost i povolán na důležitá politická místa. Tato jeho činnost však netrvala dlouho: přihlásilo se jeho staré zranění a Ostrovskému nastala trudná a bolestná pouť po nemocnicích a sanatoriích. Přesto však se jeho zdravotní stav stále zhoršoval — ochrnul na celém těle, brzy potom ještě oslepl. Ale tento neúnavný bojovník a milovník života se nevzdal ani teď: pořizuje si lepenkovou podložku a úplně slepý píše o tom, co prožil. Ostrovskij vstoupil do literatury statí „Moj děň", uveřejněnou v roce 1935 ve sborníku „Děň mira“. V témže roce vyšel i jeho první a jediný ukončený román „Jak se kalila ocel". Jeho druhý román „Bouří zrození" zůstal pro autorovu smrt v roce 1936 nedokončen. „Jak se kalila ocel", román o komsomolci Pavlu Korčaginovi, je autorovo největší dílo. Autor tu vypráví o dětských letech malého Pavky, o jeho růstu k socialismu, o bojích proti bílým Polákům, kteří chtěli připojit ke svému území Ukrajinu, o nadlidské námaze při stavění dráhy, která měla opatřit Kyjevu dříví, o Korčaginově politické práci i o jeho pozdější nemoci a slepotě. Je to kniha o bojích: s nepřáteli, s přírodou, se sebou samým. Ze všech těchto bojů vychází Korčagin jako vítěz, ba ještě více — čím větší jsou utrpení, tím silnější je jeho zaujetí pro socialismus, jeho láska k lidem, láska k životu. A právě touto láskou k životu a touhou dát společnosti všechno, i to nejcennější, si získal Ostrovskij srdce svých čtenářů. Nikolaj Ostrovskij ústy Pavla Korčagina o tom říká: „Nejdražší, co člověk má, je život. Je mu dán jen jednou, a proto jej musí prožít tak, aby ho nemučila bolest za marně prožitá léta, aby ho nepálila hanba za podlou a malichernou minulost a aby v hodince smrti mohl říci: celý život a všechny síly jsem věnoval tomu nejkrásnějšímu na světě — boji za osvobození lidstva."
Mládí zvítězilo. Tyf Korčagina nesklátil. Pavel překročil po čtvrté hranici smrti a vracel se do života. Teprve za měsíc, vyhublý a bledý, se postavil na nejisté nohy, a opíraje se o stěny, pokusil se přejít světnici. Podporován matkou došel až k oknu a dlouho se díval na cestu. Louže roztálého sněhu se leskly. Venku byla první jarní obleva.
Přímo před okny se čepýřil na větvi višně vrabec se šedým břichem a zlodějskýma očkama nepokojně pošilhával na Pavla.
„Nu což, přežili jsme oba zimu?“ tiše prohodil Pavel a zaťukal na okno.
Matka na něho ulekaně pohlédla.
„S kým to tam mluvíš?“
„S vrabcem ... Uletěl, uličník,“ a slabě se usmál.
Jaro bylo v plném rozpuku. Korčagin začal přemýšlet o návratu do města. Dostatečně zesílil, že už mohl chodit, ale v jeho organismu se dělo něco nepěkného. Jednou, když se procházel v parku, porazila ho prudká bolest v páteři na zem. Stěží se dovlekl domů. Druhý den ho lékař pozorně prohlížel. Nahmatal v páteři hlubokou vpadlinu a překvapeně prohodil :
„Odkud to máte?“
„To je, doktore, památka od kamene z dlažby. Byl vyražen třípalcovým nábojem a uhodil mě do zad “
„A jak jste mohl chodit? Nevadilo vám to?“
„Ne. Tenkrát jsem ležel dvě hodiny a pak zas rovnou na koně. Až teprve teď jsem si na to po prvé vzpomněl.“
Lékař zamračeně prohlížel vpadlinu.
„Jo, můj drahý, to je velmi nepříjemná věc. Páteř nemá ráda takové otřesy. Doufejme, že to zase přejde ... Oblecte se, soudruhu Korčagine!“
A soucitně, se špatně skrývaným nepokojem, hleděl na svého pacienta.
Arťom žil v rodině své ženy, nevzhledné Sťoši. Byla to zchudlá rolnická rodina. Jednou k němu Pavel zašel. Na malém špinavém dvorečku běhal zamazaný šilhavý klučík. Když spatřil Pavla, zvědavě na něho upřel očka a zeptal se, zuřivě se dloubaje v nose:
„Co chceš? Nepřišels krást? Radši odejdi, naše babka je moc zlostná!“
V staré nízké světničce se otevřelo maličké okénko a Arťom zvolal:
„Pojď dál, Pavlušo!“
U kamen se oháněla pohrabáčem stařena. Byla v obličeji žlutá jak pergamen. Na okamžik zašilhala nevlídným pohledem na Pavla a zahřmotila rendlíky.
Dvě větší dívky s krátkými copánky vylezly na pec a zvědavě odtud vykukovaly jako divošky.
Za stolem seděl Arťom; byl poněkud zaražený. Matka ani bratr neschvalovali jeho ženitbu. Rodilý proletář Arťom zrušil, neznámo proč, svou tříletou známost s krasavicí Galou, dcerou kameníka, dělnicí švadlenou, a chytil se na „vnady“ šedoučké Sťoši, jež byla z rodiny o pěti hladových krcích, bez jediného mužského pracovníka. Po práci v dílnách se lopotně dřel s pluhem, aby obnovil zchátralé hospodářství.
Arťom věděl, že bratr neschvaloval jeho odchod „k maloměšťáckým živlům“, jak se vyjadřoval, a ted pozoroval, jak na něho působí toto okolí.
Poseděli, říkali si bezvýznamné fráze, obvyklé při každém setkání, a Pavel se chystal k odchodu. Arťom ho zdržoval:
„Počkej, najíš se s námi, Sťoša hned přinese mléko. Tak tedy zítra jedeš? Jsi ještě slabý, Pavko.“
..................................................................................................................................................................
.. posledná veta ...
Železný kruh je proražen a on se opět - už s novou
zbraní - vrací do pracovní řady a do života.
CAPEK, SLAVO
