ZBAVITEL, DUŠAN - STAROVĚKÁ INDIE

ZBAVITEL, DUŠAN

STAROVĚKÁ INDIE

Panorama, Praha, 1985
edícia Stopy, fakta, svědectví (velké civilizace)
fotografie Jitka Hertig-Skalická
obálka Jan Jiskra
1. vydanie, 30.000 výtlačkov

cestopis, geografia, história, India,
296 s., 32 s. obrazových príloh
hmotnosť: 645 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý, nepoužívaná

4,90 € PREDANÉ

*H-2-1*

Jsou země a oblasti, ke kterým jako by se neustále stáčely oči celého světa. Lákají a vábí — ať už pro svou úlohu v historickém vývoji, pro přírodní bohatství a krásy nebo pro jakousi tradičně udržovanou pověst čehosi neobyčejného a jedinečného. A k těmto zemím nesporně patří Indie. Už od pradávného tažení Alexandra Velikého se k ní upíraly zraky světa, po dlouhá staletí jako čarovný magnet přitahovala dobyvatele a dobrodruhy, cestovatele i poutníky, muže, kteří dychtili po bohatství, nebo zase ty, kteří toužili především po moudrosti a poznání velkých životních pravd. A zájem o ni neopadl ani v moderním věku střízlivých informací, který rozptýlil romantický opar, ještě poměrně nedávno opřádající prastarou minulost Indie i nejednu stránku jejího současného života. Kniha dr. Dušana Zbavitele, DrSc., seznamuje zasvěcenou formou s nejproduktivnějšími a pro pochopení současné Indie klíčovými údobími v kulturních dějinách jihoasijského subkontinentu a přibližuje čtenáři dávné tradice, z nichž mnohé jsou dodnes živé v bytí a myšlení národů této oblasti, a vytváří tak předpoklady k jejich lepšímu pochopení. Časově zahrnuje období největšího rozmachu staroindické vzdělanosti až do příchodu muslimů. Neomezuje se jen na líčení historie, ale všímá si podrobně i vývoje myšlenkových proudů a ideologických systémů i bohaté indické kultury.

O podpoře, kterou Ašóka poskytoval buddhismu, svědčí také jeho horlivé zakládání stúp, svatyní s Buddhovými ostatky a později i jakýchsi modliteben pro věřící. Jistě nebudeme brát doslova tradici, která mu připisuje založení 84 000 těchto staveb na indické půdě, ale ještě v sedmém století n. l., kdy Indii navštívil čínský buddhistický poutník Suan-cang, bylo podle jeho svědectví v Indii asi osmdesát stúp, jejichž založení se připisovalo Ašókovi.

Stejně tak jako je mladší védská doba údobím vzniku indické vědy a Buddhova doba etapou počátků vyprávěcí literatury, jsou léta vlády císaře Ašóky počátkem vývoje indického výtvarného umění, který můžeme od oněch dnů sledovat v souvislé kontinuitě. Před Ašókou se všechny budovy stavěly výhradně z netrvanlivého materiálu, z hlíny a ze dřeva, a také k eventuálním zpodobněním bohů a lidí, pokud něco takového vůbec existovalo, se používalo hmot, které v náročném indickém klimatu nepřetrvaly. Z Ašókovy doby máme však doložena (díla vysokého uměleckého mistrovství. Je to především stúpa v Sáňčí ve střední Indii, obehnaná jakousi kamennou ohradou; všechno je tu bohatě zdobeno skulpturami, které prozrazují vyspělou sochařskou techniku. Na ohradě nalézáme výjevy z Buddhových dřívějších zrození, jak je literárně zaznamenaly džátaky, a všude převládá buddhistická symbolika. Neméně bohatá je i sochařská výzdoba stúpy v Bhárhutu.

Také hlavice sloupů, asi deset až dvacet metrů vysokých, na něž dával Ašóka vytesat některé své nápisy, jsou opatřeny figurami zvířat, především lva. Lví hlavice jednoho z těchto sloupů se v nové době stala státním znakem Indické republiky.

Tradice připisuje Ašókovi i založení několika měst, především kašmírské metropole Šrínagaru a Déopátanu v Nepálu.

Ašóka patří bezesporu k největším postavám indické historie. Poprvé sjednotil pod svou osvícenou vládou většinu území indického subkontinentu a zajistil svému rozsáhlému impériu celá desítiletí míru a pokojného vývoje, jaká Indie ve svých tisíciletých dějinách zažívala jen velmi zřídka. Na jeho velikosti nic neubírají ani úvahy některých indologů, kteří poukazují na to, že Ašókovy ušlechtilé lidské i vladařské zásady byly pravděpodobně motivovány spíše politickou strategií než etickými pohnutkami — že k trvalému míru a humánní vládě se přihlásil až potom, kdy už dobyl téměř celou Indii a potřeboval svou moc stabilizovat a upevnit. Vždyť pro tak mocného vladaře, jakým byl Ašóka, by jistě nebylo nijak zvlášť obtížné připojit k říši i nevelká samostatná jihoindická království a případně také pokračovat ve výbojích mimo indické území. Nic takového však neudělal.

A skutečnost, že ani při svých osvícených názorech nepropadl naivnímu pacifismu — nezrušil nikdy armádu ani trest smrti — svědčí o vladařské prozíravosti, mající na zřeteli především rozkvět království a blaho poddaných.

Zdá se však, že už ke konci Ašókovy vlády, spolu s tím, jak císař stárnul, začala jeho rozlehlá říše ztrácet svou dlouholetou kompaktnost a hned po Ašókově smrti nastává období postupné, ale poměrně rychlé dezintegrace maurijského impéria. Z řeckých pramenů se například dozvídáme, že roku 236 př. n. 1. vtrhl na indické území Seleukovec Antiochos z Baktrie a že se mu tu vzdal král, nazývaný po řecku Sofagasénos; pokud řecké prameny nezveličily jeho funkci a byl skutečně králem, musel se odtrhnout od Maurjů. Je dokonce pravděpodobné, že už v prvních letech po smrti velkého sjednotitele byla říše zmítána boji o nástupnictví, neboť s jistotou ani nevíme, kdo vlastně po Ašókovi nastoupil na trůn. Legendy uchovaly jméno jeho syna Kunály, který se měl podle Ašókovy vůle stát jeho nástupcem, ale ten prý byl slepý; příběh o jeho oslepení se objevuje v mnoha buddhistických vyprávěních, z nichž se dostal dokonce i do české literatury. Je možné, že na trůn nastoupil Kunálův syn Sampadi, ale bylo-li tomu tak, vystřídal ho poměrně

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

Neboť kulturní bohatství indické minulosti je zdrojem, který ještě ani zdaleka nevydal všechny své plody, jež mohou obohatit i náš vlastní život.

KESSLER, RONALD - CIA

KESSLER, RONALD

CIA

Eminent, Praha,
preklad Jan Pospíšil
doslov Marcel Pok
obálka Jan Škoda
ISBN 80-85876-30-2

história, politika,
384 s., čeština
hmotnosť: 655 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý

3,50 € PREDANÉ

*H-6-3*

»Zvláštní hodnotou Kesslerovy knihy CIA je, že podává především obraz dnešní struktury a práce této špionážní služby, místo toho, aby se zabývala pouze jejími omyly nebo chybami v minulosti, jak to udělalo mnoho jiných autorů. Tento obraz vyvažuje vady na kráse CIA tím, co za léta své existence dokázala. Nemohu a ani nepotvrzuji mnohé ze specifických bodů této knihy, ale přímo schvaluji jejich základní téma, že CIA je jiná a mnohem efektivnější instituce, než byla v minulosti, a považuji za důležité, aby se to dozvěděli lidé na celém světě.«

William E. Colby bývalý ředitel CIA

5/ CASTRŮV PLNOVOUS

Je pravidlem, že tajnou akci provádějí v každé centrále ti důstojníci, kteří obyčejně shromažďují zpravodajství. Všechno koordinuje Štáb tajných akcí (Covert Action Staff) pod Odborem operací (Directorate of Operations). Odbor má navíc ještě štáb pro Operace zvláštních činností (Special Activities Operations Staff), který řídí paramilitární akce, jako v Afghánistánu.

Jeden důstojník hodnotí všechno, 75 procent času operačních důstojníkův terénu zabírá shromažďování informací a zbytek tajné akce.

Dnes si tajné akce vyžadují jen 3 procenta rozpočtu národního zahraničního zpravodajství - zhruba 500 miliónů dolarů - nebo 15 procent rozpočtu CIA. Ale tajné akce také přinášejí většinu „black eyes“ (špinavých skvrn), které na agentuře ulpěly.

Ze začátku bylo hodně úspěchů - nebo toho, co se jevilo jako úspěch. V roce 1948 podpořila CIA křesťanské demokraty v Itálii, aby zabránila komunistům převzít italskou vládu. Plukovník E. G. Lansdale, kterého si CIA vypůjčila od vzdušných sil, pomohl v roce 1950 filipínskému vůdci Ramonu Magsaysayovi přemoci Hukovy guerrillas, podporované komunisty. CIA vedená Kermitem Rooseveltem porazila 21. srpna 1953 levicovou vládu premiéra Mohameda Mossadeqa v Íránu poté, co znárodnil Anglo-Iranian Oil Co., patřící Britům. Tři dny na to se šáh, který týden předtím uprchl, vrátil do svého paláce.

Nadnášeny těmito triumfy začaly být Spojené státy agresivnější. Amerika interpretovala i nejneškodnější jevy jako další důkaz toho, že Sovětský svaz chce obklopit svět. V červnu 1954 napomohla CIA svržení Jacoba Arbenze v Guatemale poté, co znárodnil 400 000 akrů neobdělávaných banánových plantáží patřících United Fruit Company. Arbenz nabídl 600 000 dolarů, přesně tolik, kolik určila společnost jako daňovou hodnotu pozemku. Navíc se Arbenz dostal k moci v lidových volbách. Ale jeho levicová politika a skutečnost, že někteří lidé z jeho okruhu byli komunisté, to byly pro Washington dostatečné důvody k jeho svržení.

Ve většině případů byly výhody, dosažené v tajných akcích, dočasné. Arbenz byl nahrazen ještě odmítavějšími a bezohlednějšími vůdci. Guatemala je od té doby ve stálých nepokojích. Íránský šáh vydržel přes pětadvacet let, až byl v roce 1979 svržen a nahrazen Ajatolláhem Chomejním.

Ačkoliv dvacet pět let stability je velký úspěch, akce CIA na dosazení šáha „ukázala Írán a šáha úžeji spjaté se Spojenými státy, než mohlo být pro oba z nich prospěšné,“ napsal Gregory Treverton ve své knize Covert Action. „Zapříčinilo to také jakýsi druh psychologické závislosti šáha na Spojených státech, což se Američanům původně bezpochyby líbilo, ale čeho pak litovali v letech 1977 a 1978.“

Vměšování se CIA do záležitostí cizích zemí přineslo zatím velký prospěch Sovětům. Spojené státy byly viděny jako imperialistické a nekritické. Jaký viditelnější důkaz byl třeba než to, že svrhli legálně zvoleného vůdce? David A. Phillips, důstojník CIA, který hrál důležitou roli při vypuzení Arbenze, později naopak řekl, že CIA by neměla svrhávat zvolené vůdce.

„Obhájci tajných akcí by řekli, že bojujeme za ochranu svobody a demokracie a za americký způsob života,“ řekl Simmons, bývalý důstojník CIA, který byl později personálním ředitelem Stálého senát

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ... 

Protože jedině prostřednictvím ochoty odpovídat kongresu a médiím se CIA stane zodpovědnou vůči americkému lidu.

WHITE, ELLEN GOULD - DRAMA VĚKŮ 5

WHITE, ELLEN GOULD

DRAMA VĚKŮ 5
VÍTĚZSTVÍ LÁSKY BOŽÍ
(The Great Controversy)

Ústřední rada církve adventistů s. d. v ČSSR, 1969

náboženská literatúra,
560 s., čeština
hmotnosť: 855 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý, neautorské venovanie na patitule

3,00 €

*H-6-3*

Poslední část rozsáhlého pětisvazkového díla E.G. Whiteové "Drama věků" vychází pod názvem "Vítězství lásky Boží". Pisatelka zde na podkladu světových dějin jedinečným způsobem líčí historii církve.

Tato kniha je již přelo žena do desítek jazyků a vychází ve statisícových nákladech, čtenáři ji většinou znají pod původním názvem "Velký spor mezi Kristem a satanem". Pisatelka zde na pozadí biblických proroctví vykresluje panoramatický obraz dějin, v nichž se Boží nepřítel od počátku snaží zviklat důvěru ve Stvořitelovu lásku a spravedlnost. Bůh však dal lidstvu ujištění, že jeho láska nakonec zvítězí. V této naději církev žila a vítězila od svého počátku. Její zkušenosti jsou v této knize zachyceny a staly se požehnáním mnoha tisícům čtenářů, kteří ji četli.

Ellen G. Whiteová se narodila v roce 1827 v USA. Kromě rozsáhlého díla "Drama věků" napsala více než pádesát dalších knih s různou křestanskou tématikou. V nich se čtenáři otvírají nejenom možnosti studia jednotlivých křestaňských nauk, ale v plné šíři ukazuje, jak mají být v praktickém životě prožívány. Zabývá se i otázkami výchovy a zdravé životosprávy. Mnohé z jejich knih jsou již přeloženy do desítek jazyků. V celém svém díle sleduje jeden cíl: přiblížit čtenáře ke Knize knih - bibli a Ježíši Kristu.

Hrdinové pravdy v Holandsku a ve Skandinávii

Již velmi záhy vyvolala v Holandsku papežská krutovláda rozhodný odpor. Sedm set let před dobou Lutherovou obvinili římského papeže dva stateční biskupové, kteří byli posláni do Říma jako vyslanci a poznali pravý ráz „svaté stolice". Obvinili ho slovy: Bůh „učinil z církve, své královny a choti, vznešené a věčné opatřeni pro její dítky, nadal ji věnem, které nepomíjí, ani se nekazí, a dal ji věčnou korunu a žezlo; ... z toho všeho tyjete jako polapený zloděj. Usadil jste se v chrámě Božím; stal jste se vlkem ovcím, místo abyste jim byl pastýřem; ... chcete, abychom uvěřili, že jste nejvyšším knězem, chováte se však spíše jako tyran. ... Místo co byste měl být služebníkem služebníku, jímž se sám nazýváte, usilujete stát se pánem pánu. ... Přivádíte přikázání Boží v opovržení. ... Duch svatý je budovatelem všech církví na celé zemi. ... Město našeho Boha, jehož jsme občany, sahá do všech končin nebes; a je větší než město, nazvané svatými proroky Babylón, jež tvrdí, že je božské, vyvyšuje se až do nebe a chvástá se, že jeho moudrost je nesmrtelná a bez odůvodnění prohlašuje, že se nikdy nezmýlilo a ani zmýlit nemůže." (Gerard Brandt: Dějiny reformace v Nizozemí a v okolních zemích, sv. 1, str. 6)

V následujících staletích vyvstali další, kteří znovu vznesli tento protest. A tito první učitelé, kteří putovali různými zeměmi pod různými jmény jako kdysi valdenští misionáři, šířili všude známost evangelia a přišli také do Holandska. Jejich učení se rychle šířilo. Přeložili valdenskou bibli ve verších do holandštiny. Prohlašovali, že „má velkou přednost, nejsou v ní smyšlenky, klamy, podvody, nýbrž jen slova pravdy, že v ní sice je tu a tam leccos řečeno tvrdě, že však se v tom snadno dá nalézt jádro toho, co je dobré a svaté". (Gerard Brandt: Dějiny reformace v Nizozemí a v okolních zemích, sv. 1, sv. 14) Tak psali přátelé staré víry ve dvanáctém století.

Pak začal Řím pronásledovat; avšak přes mučení a zápalné hranice se počet věřících nepřestával množit; věřící pevně prohlašovali, že bible je jedinou neklamnou autoritou v náboženství a že „nikdo nemá být k víře donucován, nýbrž jen kázáním pro viru získáván". (Martyn, sv. 2, str. 87) 

Lutherovo učení našlo v Holandsku příznivou půdu; vyvstali opravdoví a věrní mužové, aby hlásali evangelium. Z jednoho kraje Holandska vzešel Menno Simons. Byl vychován jako římský katolík a vysvěcen na kněze. Bibli vůbec neznal a nechtěl ji číst ze strachu, aby tím nebyl sveden, ke kacířství. Když v něm začala klíčit pochybnost o pravdivosti učení o proměnění vína a chleba, považoval ji za pokušení od satana; modlitbou a vyznáním se pokoušel zbavit se jí, ale marně. Snažil se umlčet obviňující hlas svědomí tím, že se účastnil různých zábav a radovánek, aby se rozptýlil, opět však bez účinku. Po nějakém čase byl přiveden ke studiu Nového zákona. Přečtení Nového zákona a Lutherových spisů způsobilo, že přijal reformovanou víru. Krátce na to byl svědkem toho, jak v sousední vesnici sťali muže, který byl odsouzen na smrt jen proto, že se dal znovu pokřtít. To ho vedlo k tomu, aby zkoumal, co se praví v bibli o křtu dítěte. Nemohl pro to najít v Písmech žádné důkazy, poznal však, že všude je vyžadována lítost a víra jako podmínka pro přijetí křtu.

Menno vystoupil z římské církve a zasvětil svůj život učení pravdám, jež přijal. V Německu i v Holandsku se objevili fanatici, kteří hlásali nesmyslná a buričská učeni urážející pořádek a slušnost a vedoucí k násilnostem a vzpourám. Menno pochopil, k jak strašným následkům by tato hnutí nevyhnutelně vedla a horlivě se stavěl proti bludným učením a divokým plánům ztřeštěných fanatiku. Bylo ovšem mnoho takových, kteří byli těmito fanatiky svedeni, avšak kteří se zřekli jejich zhoubného učení; zůstalo však ještě mnoho potomků původních křesťanů, vyznavačů valdenského učení. Mezi takovými působil Menno s velkou horlivostí a s velkým úspěchem.

Celých dvacet pět let putoval i se svou ženou a dětmi, zakoušeje velké těžkosti a strádání a často podstupuje nebezpečí života. Prošel Holandskem a severním Německem, kde působil hlavně mezi prostým lidem; jeho vliv však byl pociťován široko daleko. Byl od narození výmluvný, i když měl jen omezené vzdělání, byl neochvějně poctivý, skromný a laskavý, upřímně a opravdově zbožný. Svým vlastním životem dával příklad, jak plnit přikázání, jimž učil, a tím vzbuzoval v lidech důvěru. Jeho následovnici byli rozehnáni a zkrušeni. Velmi utrpěli tím, že byli zaměňováni s fanatickými munsterity. Přesto byl jeho působením obrácen velký počet lidi.

Nikde nebylo reformované učeni přijímáno tak všeobecně jako v Holandsku. A jen v málo zemích byli jeho přívrženci tak strašné pronásledováni. V Německu zakázal reformaci Karel V., který by byl s radostí poslal všechny její přívržence na hranici; avšak knížata se postavila proti této tyranii jako hradba. 

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ... 

Od nejmenšího atomu až po největší světy prohlašují všechny věci, živé i neživé, v nezkalené kráse a dokonalé radosti, že Bůh je láska.

EVROPOU S PRÁZDNOU KAPSOU

EVROPOU S PRÁZDNOU KAPSOU

Oáza, 1990
obálka a ilustrácie Jan Smolík
59-253-90

cestovanie, geografia
340 s., čeština
hmotnosť: 360 g

mäkká väzba
stav. používaná, zosušené lepenie knihy

0,50 €

*H-6-3*

SALESKÝ, FRANTIŠEK SV. - ÚVOD DO ZBOŽNÉHO ŽIVOTA

SALESKÝ, FRANTIŠEK SV.

ÚVOD DO ZBOŽNÉHO ŽIVOTA

Zvon, Praha, 1990
preklad Otomar Radina
ilustrácie Jan Gabler
prebal Zorka Gablerová
1. vydanie, 10.000 výtlačkov
ISBN 80-7113-025-7

náboženská literatúra, filozofia, religionistika,
248 s., čeština
hmotnosť: 438 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý

9,90 €

*H-6-3*

KAPITOLA XIX

O PRAVÝCH PŘÁTELSTVÍCH

Ó, Filoteo, miluj každého velkou duchovní láskou — ale přátel se jen s takovými lidmi, kteří se s tebou mohou dělit o ctnosti. Čím skvělejší budou tyto ctnosti vašeho společenství, tím dokonalejší bude i vaše přátelství. Zabýváte-li se společně vědou, je vaše přátelství zajisté velmi chvályhodné; ještě více, jestliže spolu usilujete o ctnosti, o opatrnost, zdrženlivost, sílu a spravedlnost. Avšak budete-li vzájemně a oboustranně zaměřeni na duchovní lásku, zbožnost a křesťanskou dokonalost, Bože, jak vzácné bude vaše přátelství! Bude vynikající, protože od Boha pochází, vynikající, protože k Bohu směřuje, vynikající, protože Bůh je jeho poutem, vynikající, protože v Bohu bude věčně trvat. Ach, jak je dobré milovat na zemi tak, jako se miluje v nebi, a učit se na tomto světě lásce, kterou si budeme prokazovat na onom!

Nemluvím zde o prosté duchovní lásce, neboť tu máme mít ke všem lidem; mluvím o duchovním přátelství, jímž si dvě, tři nebo více duší vzájemně sdílí svou zbožnost, své duchovní záliby a sjednocují se mezi sebou v jednoho ducha. Jak oprávněně mohou takové šťastné duše zpívat: „Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratří bydlí svorně!“ (Ž 133, 1) Ano, neboť lahodný balzám zbožnosti neustále prolíná z jednoho srdce do druhého, takže lze říci, že tomuto přátelství „udílí Hospodin své požehnání, život na věky“ (Ž 133, 3).

Jsem toho názoru, že všechna ostatní přátelství jsou oproti tomuto pouhými stíny, a jejich svazky ve srovnání s oním velkým poutem svaté zbožnosti, které je z ryzího zlata, připomínají jen bižuterii.

Žádné jiné přátelství neuzavírej — mluvím ovšem o takových, která sama vytváříš, neboť jiná, jež udržuješ s ohledem na přirozené svazky a dřívější závazky k příbuzným, přátelům, dobrodincům, sousedům a jiným lidem, ta nelze ani rušit, ani zavrhovat. Mluvím tedy o těch, která si sama vybíráš.

Leckdo ti snad řekne, že člověk nemá mít žádné osobní náklonnosti ani přátelství, protože ta pak zabírají celé srdce, rozptylují myšlení a vyvolávají žárlivost — ale tato rada je mylná. Takový člověk vyčetl někde ze spisů různých svatých a zbožných autorů, že soukromá přátelství a mimořádné náklonnosti velice škodí řeholním osobám, a domnívá se, že to platí i pro ostatní lidi — ale tak jednoduché to není: v dobře řízeném klášteře vede společný úmysl všech k pravé zbožnosti, a proto není žádoucí se tam takto soukromě sbližovat, aby někdo nehledal u jedince to, co je ve společenství, a tím aby se z tohoto zaujetí nestala zaujatost. Avšak lidé žijící ve světě a usilující o pravou ctnost nutně potřebují vzájemně se sdružovat svatým a posvěceným přátelstvím, neboť se jím podněcují, pomáhají si a jeden druhému pomáhají k dobru. A jako ti, kdo jdou po rovině, se nemusejí držet za ruce, ale ti, kdo jsou na neschůdných a kluzkých cestách, se mezi sebou podpírají, aby se jim šlo bezpečněji, tak ti, kdo žijí v řeholích, nepotřebují jednotlivá osobní přátelství, ale ti, kdo žijí ve světě, je potřebují nutně — aby se zabezpečovali a vzájemně si pomáhali na tolika nebezpečných úsecích, kterými musí procházet. Na světě neusilují všichni o stejný cíl, všichni nesmýšlejí stejně; bezpochyby je proto nutné uchylovat se do ústraní a budovat přátelství podle našich nároků. Tato výlučnost ovšem vede k určité zaujatosti, ale k zaujatosti dobré, jež rozlišuje jedině dobro od zla, ovce od kozlů, včely od sršňů - a takové dělení je nezbytné.

Zajisté nelze popírat, že Pán Ježíš pociťoval zvláštní náklonnost ke sv. Janu, k Lazarovi, Martě, Magdaléně, protože to dosvědčuje Písmo. Je známo, že sv. Petr něžně miloval sv. Marka a sv. Petronilu, sv. Pavel zase svého Timotea a sv. Teklu. Svatý Řehoř Naziánský se mnohokrát chlubí, jak mimořádné přátelství ho pojilo k velkému sv. Basilovi, a popisuje to takto: „Vypadalo to, jako kdyby v nás obou byla jen jedna duše udržující dvě těla. A i když nelze uvěřit těm, kteří říkají, že všechno je ve všem, přece nám je třeba věřit, že my jsme byli oba v jednom z nás, i jeden v druhém; oba jsme usilovali o jediné: pěstovat ctnost a přizpůsobovat své životní záměry budoucím nadějím tak, že z této smrtelné země odejdeme dřív, než zemřeme“. Svatý Augustin dosvědčuje, jak jedinečně miloval sv. Ambrož sv. Moniku pro její vzácné ctnosti, a jak zase ona vroucně milovala jeho jako nějakého Božího anděla.

Ale nedělám správně, že tě zdržuji něčím, co je tak jasné. Vždyť sv. Jeroným, sv. Augustin, sv. Řehoř, sv. Bernard a všichni největší Boží služebníci udržovali velmi úzká přátelství, a jejich dokonalost tím nikterak neutrpěla. Svatý Pavel, když vytýká pohanům jejich zkaženost, je obviňuje: „ ... nedovedou se s nikým snést, neznají lásku . ..“ (Ř 1, 31), to jest s nikým se nepřátelí. A sv. Tomáš vyznává, jako všichni dobří filozofové, že přátelství je ctnost. Myslí tím přátelství k jedinci, protože — jak praví — dokonalé přátelství se nemůže vztahovat na mnoho lidí. Dokonalost tedy není v tom, nemít žádné přátelství, nýbrž v tom, mít jen takové, které je dobré, svaté a ušlechtilé.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

Amen.

ELIADE, MIRCEA - OBRAZY A SYMBOLY

ELIADE, MIRCEA

OBRAZY A SYMBOLY
Esej o magicko-náboženských symboloch

Computer Press, Brno, 2004
edícia eseje/studie
preklad Barbora Antonová
predhovor Georges Dumézil
obálka Tomáš Tůma
1. vydanie
ISBN 80-722-6902-X

náboženská literatúra, filozofia, religionistika,
180 s., čeština
hmotnosť: 172 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

12,00 € PREDANÉ

*H-5-3*

Mircea Eliade - jeden z nejprosnulejších interpretů náboženských tradic a praktik - v této knize ukazuje, že mýtus a symboly jsou způsoby myslení, které nejenom předcházely racionálnímu uvažování, ale i nadále tvoří podstatnou součást lidského vědomí. Popisuje a analyzuje některé z nejvlivnějších a nejrozšířenějších symbolů, které ovládly mnohokrát a na mnoha úrovních západní i východní mytologické myšlení, např. symboliku středu, času a věčnosti, uzlů a svazování, mušlí a vodního živlu.

Mircea Eliade

Narozen roku 1907 v Bukurešti. V letech 1929 až 1931 žil v Indii a připravoval doktorát na téma jóga. V letech 1933 až 1940 vyučoval filozofii na Univerzitě v Bukurešti. Byl kulturním atašé v Londýně a později v Lisabonu. V roce 1945 se stal profesorem na École des Hautes Études a začal psát svá díla francouzsky. Učil na Sorboně a na mnoha dalších evropských univerzitách. Od roku 1945 vedl katedru dějin náboženství v Chicagu, kde zemřel 23. dubna 1986.

Snadno pochopíme, že mithraistický iniciační žebřík byl osou světa a nacházel se ve středu vesmíru; jinak by prolomení úrovní nebylo možné. „Iniciace“ znamená, jak víme, smrt a vzkříšení neofyta nebo, v jiných kontextech, sestup do pekel následovaný nanebevzetím. Smrt, ať už iniciační či nikoli, je průlomem úrovní par excellence. Právě proto je symbolizována žebříkem a žebřík či schody jsou mnohokrát využívány při pohřebních rituálech. Duše mrtvého zlézá horské stezky nebo šplhá po stromě či liáně až k nebesům. S touto představou se setkáme téměř po celém světě, od starověkého Egypta až po Austrálii. V asyrštině je obvyklým výrazem pro smrt „zavěsit se na horu“. Stejně tak v egyptštině myny, „zavěsit se“, je eufemismem pro „zemřít“. V indické mytické tradici vylezl Jama, první mrtvý, na horu a prošel „vysokými soutěskami“, aby ukázal „cestu mnoha lidem“; tak hovoří Rgvéd (X, 14, 1). Cesta mrtvých v uralsko-altajských lidových vírách vede horami; Bolot, hrdina Kara-Kirgizů, stejně jako Gesar, legendární vládce Mongolů, proniká, ve smyslu iniciační zkoušky, do světa na druhé straně přes jeskyni ležící na vrcholu hor; šamanův sestup do pekel rovněž vede přes jeskyni. Egypťané ve svých pohřebních textech zachovali výraz asket pet (asket = „pochod“), aby ukázali, že žebřík, který má Ré, je skutečným žebříkem, jenž propojuje zemi s nebem. ,Je mi přistaven žebřík, abych spatřil bohy,“ říká Kniha mrtvých. „Bohové mu zhotoví žebřík, aby po něm vystoupil na nebe,“ říká dále Kniha mrtvých. Ve velkém množství hrobů z časů dynastií staré a střední říše byly nalezeny amulety zobrazující žebřík (maqet) nebo schody. Používání pohřebního žebříku ostatně přetrvalo dodnes: mnohé asijské primitivní populace - jako např. Lolové, Kareni atd. - vztyčují na hrobech rituální žebříky, po nichž mrtví vystoupají na nebesa.

Jak jsme právě viděli, schody jsou nositelem neobyčejně bohaté, a přitom dokonale koherentní symboliky: schody plasticky znázorňují prolomení úrovně, které umožňuje přechod z jednoho způsobu bytí do jiného; neboli umisťuje nás do kosmologické roviny, která umožňuje komunikaci mezi nebem, zemí a peklem. Právě proto hrají schody a výstup závažnou roli jak při rituálech a iniciačních mýtech, tak i v rituálech pohřebních, nemluvě o rituálech královské či kněžské intronace nebo o rituálech manželských. Neboť víme, že symbolika výstupu a stupňů se vyskytuje dosti často v psychoanalytické literatuře, což vysvětluje, že máme co do činění s archaickým chováním lidské psychiky, a nikoli s „historickým“ stvořením, s inovací podnícenou nějakým historickým momentem (ve starém Egyptě nebo ve védské Indii atd.). Uvedu alespoň jediný příklad spontánního znovuodhalení těchto prvotních symbolů.

Julien Green ve svém Deníku ze 4. dubna 1933 poznamenává: „Ve všech mých knihách se pojem strachu či jakéhokoli jiného silnějšího pocitu zdá být nevysvětlitelným způsobem spojen se schody. Všiml jsem si toho včera, když jsem procházel přehled všech románů, které jsem napsal... (Následuje výčet.) Ptám se, jak jsem tento efekt mohl tak často opakovat, aniž jsem si to uvědomil. Když jsem byl dítě, zdálo se mi, že mě pronásledují na schodech. Moje matka měla ve svém dětství stejné obavy; možná mi z nich něco zůstalo...“

Nyní víme, proč byl u francouzského spisovatele pojem stradu spojen s obrazem Schodů a proč se všechny dramatické události, které popisuje ve svém díle - láska, smrt, zločin -odehrávaly na schodech. Výstup neboli nanebevzetí symbolizuje

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

Člověk archaických společností získal vědomí sebe sama v "otevřeném světě" plném významů: zbývá zjistit, jestli jsou tato "otevření" do jisté míry prostředky úniku, nebo jestli naopak tvoří jedinečnou možnost, jak dojít k opravdové realitě světa.

KOTÍK, JOSEF - PRAKTICKÁ PŘÍRUČKA PRO KYTARISTY

KOTÍK, JOSEF

PRAKTICKÁ PŘÍRUČKA PRO KYTARISTY
Akordy, hmaty, taneční rytmy

Supraphon, Praha, 1982
obálka Jan Loukotka
16. vydanie, 20.000 výtlačkov

hudobniny, notové zápisy, gitara
64 s., čeština
hmotnosť: 103 g

mäkká väzba, menší formát
stav: veľmi dobrý, 1 príloha

1,50 €

*H-5-3*

Předkládáme vám Praktickou příručku pro kytaristy, v níž naleznete základní poučení pro hru na kytaru. Naše příručka nevyčerpává přirozeně celou problematiku kytarové hry a je určena hlavně těm, kdož hledají rychlou a povšechnou informaci o funkci kytary v souboru tanečním, jazzovém, estrádním, zábavním a pod. V příručce naleznete především základní kytarové akordy i jejich hmaty a obeznámíte se s tím, jak hrát doprovod ke skladbám různého druhu. Kromě toho se poučíte o nejdůležitějších poznatcích z hudební teorie a praxe. Předpokládáme, že jste si osvojili technické základy hry z některé kytarové školy, a navazujeme na vaše vědomosti i schopnosti. V příručce přihlížíme především k výcviku akordického doprovodu v taneční a jí podobné hudbě a tím do jisté míry vyplňujeme určitou mezeru v dosavadní instruktivní kytarové literatuře. Příručka bude mít pro vás trvalou cenu. Jsme přesvědčeni, že v ní budete vždy znovu hledat poučení, a to i tehdy, když budete hru na kytaru již dobře ovládat. Přihlíželi jsme též k tomu, aby i kapesní formát naší příručky vyhovoval praktické potřebě.

VÝKLADY KE STARÉMU ZÁKONU I.

VÝKLADY KE STARÉMU ZÁKONU I.
Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium

Kalich, Praha, 1991
obálka Ivan Urbánek
1. samostatné vydanie
ISBN 80-7017-408-0

náboženská literatúra, Biblia, religionistika,
600 s., čeština
hmotnosť: 742 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý, nepoužívaná

15,00 €

*H-6-3*

Výklady starozákonních knih, které předkládáme, jsou novým, upraveným a místy přepracovaným vydáním čtrnácti-svazkové řady Starý zákon — překlad s výkladem (Kalich 1968—84). Vycházíme v nich z třetího, revidovaného vydání ekumenického překladu Bible z roku 1985. Upouštíme od přetisku biblického textu i od úvodů k jednotlivým knihám, které jsou součástí všech edicí Písma svatého, vydaných podle uvedeného překladu.

Výklady jsou rozděleny do 4 dílů: I. Zákon (Gn-Dt), II. Výpravné knihy (Joz-Est), III. Naučné knihy (Jb-Pís), IV. Prorocké knihy (Iz-Mal).

K práci na výkladech jsme použili kromě dostupných českých a cizojazyčných komentářů — nejen křesťanských, ale i židovských — také různé teologické, archeologické a jiné slovníky a spisy a monografické studie. Seznam důležitějších z nich uvádíme na konci každého dílu. Podrobnější seznam literatury je u jednotlivých svazků I. vydání.

Za výklady v každém dílu připojujeme vyobrazení některých biblických reálií.

LESNÝ, VINCENC - BUDDHISMUS

LESNÝ, VINCENC

BUDDHISMUS

Votobia, Olomouc, 1996
reprint plvodnej edície vydanej nakladateľstvom Jaroslava Samca v roku 1948
doslov Ivan Lesný
obálka Jiřina Vaclová
2. vydanie, vo Votobii 1.
ISBN 80-7198-062-5

náboženská literatúra, náboženstvá východné, buddhizmus,
456 s., čeština
hmotnosť: 588 g

mäkká väzba
stav: dobrý

9,90 € PREDANÉ

*H-6-3*

Prof. Vincenc Lesný podává ve svém stěžejním díle přehled buddhismu v celém jeho víc než dvoutisíciletém vývoji, využívá všech dobově dostupných pramenů, porovnává buddhismus s křesťanstvím a sleduje i jeho význam v zemích, které výrazně ovlivnil. Vedle vědeckých poznatků neopomíjí autor humanistické dimenze buddhismu a jeho možný přínos evropské kultuře.