LESNÝ, IVAN
ZPRÁVY O NEMOCECH MOCNÝCH
Významné historické postavy očima neurologa
Horizont, Praha, 1989
prebal Miloslav Fulín
ilustrácie Milan Mysliveček
2. doplnené (1. súborné) vydanie, 64.000 výtlačkov
40-025-89
mentálne choroby, história,
496 s., čeština
hmotnosť: 478 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý
1,60 € PREDANÉ
*H-6-4*
Knížka, kterou berete do rukou, představuje dvojí shrnutí: jednak žeň dlouholetého autorova bádání o neurologickém nebo psychiatrickém postižení některých významných historických osobností, vesměs „mocných tohoto světa“ — císařů, králů, vojevůdců, a jednak souhrnné vydání jeho historicko-medicínských miniatur publikovaných ve dvou samostatných svazcích v Horizontu (Zpráva o nemocech mocných, 1984; Druhá zpráva o nemocech mocných, 1987). Jde však o vydání upravené s ohledem na tematickou jednolitost (bez lorda Byrona) a na chronologii a místopis působení vyšetřovaných záhrobních pacientů a rozšířené o dvě nové studie: vizity u lůžka Ladislava Pohrobka a cara Pavla I. Vcelku jde o pokusy určit na základě dochovaných písemných pramenů diagnózu nervových či duševních onemocnění lidí obdařených velikou mocí, přičemž autor seznamuje čtenáře i s jejich životními osudy se zřetelem k událostem, v nichž tyto osobnosti hrály významnou roli, a mohly tak ovlivnit historický vývoj. I když knížka nechce v žádném případě nahrazovat exaktní historiografii, ukazuje některé málo známé stránky historie způsobem vlastním literatuře faktu.
Prof. MUDr. Ivan Lesný, DrSc. - Přední čs. neurolog, zakladatel dětské neurologie jako samostatného medicínského oboru, se narodil 8. 11. 1914 v rodině světově proslulého indologa a orientalisty akademika Vincence Lesného. Zvolil si životní dráhu lékaře. Od roku 1938, kdy promoval na lékařské fakultě Univerzity Karlovy, se věnuje boji s různými nemocemi nervového systému (obrnou, epilepsií aj.). V letech 1970—1981 byl přednostou dětské neurologické kliniky v Praze-Motole. Jeho rozsáhlá vědecká, pedagogická i medicínsko-praktická činnost je ceněna doma i v zahraničí. Napsal více než 400 odborných statí, monografií, článků a pojednání, hlavně z oboru dětské neurologie a klinické neurofyziologie. Již léta se zajímá o neurologická a psychiatrická onemocnění významných historických osobností; výsledky tohoto bádání shrnul v knížkách Zpráva o nemocech mocných (1984) a Druhá zpráva o nemocech mocných (1987). Nyní připravuje k vydání historicko-medicínské miniatury o slavných uměleckých osobnostech (to je důvod, proč studie Lord Byron nebyla již do souhrnného vydání Zpráv o nemocech mocných zařazena).
GAIUS IULIUS CAESAR se narodil roku 100 před naším letopočtem. Z rodinné tradice patril ke strane populárů, ačkoli byl ze starého patricijského rodu. Boj mezi těmito dvěma skupinami (blížil už se do značné míry bojům politických stran) právě vrcholil. Významnou roli pritom začínalo hrát vojsko. Na strane populárů se jako voják a velitel proslavil Gaius Marius, na straně optimátů Sulla. V době, do níž Caesar přichází, nabyli po krvavých bojích vrchu optimáti. Sulla okamžitě zahájil represe, které budí i po dvou tisících let děs: pořídil seznamy všech protivníků optimátů (seznamům se říkalo proskripce) a tito lidé byli okamžitě postaveni mimo zákon. Ani jejich děti a vnuci nesměli zastávat úřady. Kdo je udal, zabil či přivedl, byl odměňován z jejich majetku, který propadl konfiskaci. Krátce po porážce populárů dal prý popravit 2 600 římských jezdců (tak se nazývali příslušníci finanční aristokracie) a 90 senátorů, jejichž hlavy pak „zdobily“ fórum. Na Martově poli bylo pobito téměř šest tisíc zajatců, kteří, či aspoň většina z nich, se mu předtím vzdali za příslib ušetření. Při této veřejné masové vraždě právě zasedal senát a Sulla v něm řečnil. Až do chrámu bohyně Bellony, kde tenkrát senát jednal, bylo slyšet pronikavý nářek tisíců vražděných. Když se shromáždění senátoři vyděsili, uklidňoval je Sulla, aby jen dávali pozor na jeho řeč a nestarali se, co se děje venku — tam prý jsou jen na jeho rozkaz káráni a trestáni někteří z provinilců . . .
Takzvané proskripce postihly i rodinu Iuliů, naštěstí nikoli s těmi nejtragičtějšími následky, i když sám mladý Caesar měl namále. Sulla měl údajně v úmyslu nechat ho zabít — Caesar se musel dlouho skrývat mimo Řím — a teprve na přímluvu vlivných příbuzných (podle Suetonia také panen vestálek) ho stárnoucí Sulla nechal na pokoji. Měl však při této příležitosti prohlásit: „Dopřeji vám vítězství a budiž po vašem přání, ale vězte, že ten, po jehož záchraně tak usilovně toužíte, svým časem šlechticke straně, jejíž zájmy společně se mnou hájíte, připraví zkázu. Vždyť v Caesarovi je skryto mnoho Mariů!“
Zde je třeba vysvětlit, proč rodinu Iuliů postihly proskripce: byly to příbuzenské vztahy. Úhlavní nepřítel Sully, Gaius Marius, tribun lidu a mnohonásobný konzul za populáry, vítěz nad Jugurthou, byl Caesarovým strýcem. A k tomu se ještě mladý Caesar oženil s Cornelií, dcerou dalšího vynikajícího představitele populárů — Cinny.
Odtud tedy lze také vysvětlit, proč Caesar inklinoval spíš k populárům. Navíc byla šlechtická rodina Iuliů zchudlá.
Kromě toho se ovšem zdá, že už tady zapracoval Caesarův diplomatický talent. Pochopil, že stará římská šlechta (a s ní i kolaboranti z řad populárů, většinou zbohatlíci, kteří s ní vytvořili vrstvu tzv. nobilů), vydávající se za věrné republikány, už dávno strnula v sobeckou kastu, jíž nejde o republiku, ale o vlastní výsady.
Nejneliběji nesl Sulla, že se Caesar oženil s Cinnovou dcerou, a chtěl ho proto mermomocí donutit, aby se s Cornelií rozvedl. (Podle Suetonia by to byl již druhý Caesarův rozvod, protože prý ještě předtím, než si vzal Cornelii, zapudil svou první manželku Cossutii.) Caesar neuposlechl, prchl z Říma a zvolil život psance, přestože, jak uvádí Suetonius i Plútarchos, nebyl již tenkrát docela zdráv (podle Suetonia „jeho zdraví zatěžovala zimničná choroba“). Měnil takřka denně úkryty, přičemž jednou padl do rukou Sullových vojáků, kteří pročesávali kraj, a musel uplatit jejich velitele, aby ho propustil.
A zde už začíná pozvolná, ale stále se zrychlující Caesarova kariéra. Jako devatenáctiletý se připojuje k východním legiím a bojuje proti Mithridatovi a pirátům. Pluje do Bithýnie ke králi Níkomédovi — zde má původ houževnatě tradované podezření, že s ním měl homosexuální styky.
Zajímavé intermezzo zažil při jedné plavbě. U ostrova
WITTLIN, JERZY
