.jpg)
.jpg)
Zaštítené velikánmi Tatier, celkom v kúte Slovenska, čupí si Zamagurie. Kraj oplývajúci sviežou zeleňou, hlbokými lesmi, bystrinami, so skalným kaňonom, v ktorom sa kľukatí ôsmimi zákrutami dravý Dunajec. Oddávna si na ňom pomedzi skalné steny s rozoklanými hrebeňmi a v prudkých perejach hľadali cestu pltníci, podperení orlím pierkom. Tak, ako sa patrí na chlapov-goralov, ktorí sa dennodenne potýkajú s bystrinami i tvrdými ostrými skalami, kde si orly stelú hniezda. I domy zamagurských horalov-goralov pripomínajú hradby. Drevené, do štvorca stavané obydlia s hrebeňovou strechou sú uzavreté pred víchricou, snehom, ale i pred nepriateľským votrelcom. K rázu kraja patrí i rázovité nárečie. Je tvrdé, také ako Zamagurie. Tamojší ľudia nepovedia hora, ale gura, takisto seba nemenujú horalmi, ale goralmi.
V zimnom období sa Zamagurčania večierkami stretávajú v kúdeľnej izbe, ženy spriadajú kúdeľ, muži voľačo vyrezávajú alebo opravujú. A v takej chvíli, pri teplej peci sa samo od seba tisne na jazyk slovo. Vtedy prichádzajú rozprávky. Aké sú? Sú jednoduchšie a kratšie ako rozprávky Pavla Dobšinského. A o čom sa v nich hovorí? Nuž o Zamagurčanoch. O Mišovi Viaterkovi, lenivom panskom kočišovi z Veľkej Lesnej, ktorému musel pomáhať čierny gacek, malý netopier. Miško Viaterek mal veľa starostí, kým sa nepríjemného gaceka zbavil. Rozprávky rozprávajú o zamagurských práčkach, ako perú na potoku, kde žijú boginky, ktoré ľuďom často zamieňajú deti za svoje, lebo boginčiatka sú pažravé a im sa nechce takých papkáčov chovať. Boginky sú vraj zlé i dobré, naháňajú strach, ale zväčša vzbudzujú smiech. Iné rozprávky sú o bačoch a o živote na salaši. Bačovia s valachmi a honelníkmi trávia väčšinu roka v osamelých kolibách uprostred hôr. Odkázaní sú sami na seba a na vlastnú pomoc. Takýto život ich nútil pozorovať prírodu okolo seba a čerpať z nej skúsenosti. Bačovia mali preto oddávna povesť vedomcov. V rozprávkach ich ľudia obdarili čarodejnou mocou a dávali si na nich pozor...
Fantázia Zamagurčanov stvorila mnoho čarodejných bytostí — sú to víly, vilkolky, matrony, černokňažníci a podobne. Všetky si prostý zamagurský človek vkomponoval do svojich skutočných príhod, a tak vlastne vznikli čarovné prípoviedky. Prípoviedky zaujali folkloristu Viktora Majeríka, nuž ich zozbieral. Zozbierané prípoviedky sa natoľko zapáčili spisovateľovi Petrovi Glockovi, že ich pre slovenského čitateľa umelecky spracoval. Zamagurské rozprávky pod názvom Šťastenko vychádzajú vo vydavateľstve Mladé letá po druhý raz a mnohí sa s nimi stretli aj v bábkovom divadle v pásme Zamagurské rozprávky.
Prešporský zvon je druhý zväzok bratislavských bájí, povestí a historických obrázkov (v prvom zväzku vyšli s názvom Dunajská kráľovná). Čitatelia prijali bratislavské povesti s veľkým záujmom, veď takéto dielo nám v rade povesťových kníh chýbalo. Autorka sa do tejto práce pribrala s nadšením i erudíciou — zhromaždila množstvo študijného materiálu z domácich aj inorečových prameňov, vyberala, triedila, dotvárala jednotlivé motívy, až napokon predstúpila pred čitateľov s pútavou, rozprávačsky zrelou knihou povestí o našom hlavnom meste a jeho blízkom okolí.
Aj v druhom zväzku ožívajú pred nami známe i menej známe budovy, ulice, kúty i zákutia starej Bratislavy, historické i bájne postavy, príbehy skutočné i vytvorené fantáziou ľudu. Rytier Kristián si postavením klariskej veže chce zaslúžiť lásku krásnej mníšky. Kráľ Matej sa stretáva s profesormi Akadémie Istropolitany. Bratislavský čert odvlieka krivoprísažného radného pána. Mestská rada márne hľadá na cintoríne hrob slávneho rodáka — bratislavského Robinzona. V dome popredného mešťana koncertuje malý Wolfgang Amadeus Mozart. V podzemných miestnostiach domu na Františkánskej ulici sa tajne schádzajú husiti. Slovenský národovec Ján Hergot zachraňuje v revolučných bojoch hurbanovskú zástavu. Dumný hlas prešporského zvona prezrádza svoje smutné tajomstvo.
Dvadsaťosem bájí, povestí a historických obrázkov tohto zväzku rozmnožuje historicky najhodnovernejší, umelecky najcennejší súbor bájí, povestí a historických obrázkov o starej Bratislave a jej blízkom okolí.
Prešporský zvon ilustroval Miroslav Cipár.
Kultúrne dejiny Slovákov si bez ľudovej tvorby nemožno predstaviť, treba sa preto s ňou oboznámiť. A hoci sa dnes rozprávky viacej čítajú, ako rozprávajú, a piesne sa viac počúvajú, než spievajú, predsa len náš vzťah k týmto hodnotám musí vychádzať z ich poznania. Krôčikom k tomu môže byť aj táto knižka.
STARÉ POVĚSTI ČESKÉ
Výbor
Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1979
edícia Mimočítanková četba
ilustrácia Mikoláš Aleš
obálka Milan Hegar
6. vydanie, 50.000 výtlačkov
literatúra česká, povesti,
192 s., čeština
mäkká väzba
stav: dobrý, pečiatky v knihe
0,30 € DAROVANÉ
*trsos**printer*
THE PEOPLE ARE COMING SOON
Analyses oc Clackamas Chinook Myths and Tales
University of Washington Press, Seattle, 1960
folklór, povesti
360 s., angličtina
mäkká väzba
stav: dobrý, pečiatky v knihe
9,00 €
*bib20**cudz*
ZE STARÝCH LETOPISŮ
Státní nakladatelství dětské knihy, Praha, 1957
edícia Obnovené obrazy (1)
ilustrácie Adolf Zábranský
2. vydanie (v SNDK), 20.000 výtlačkov
beletria, povesti, literatúra česká,
96 s., čeština
tvrdá väzba s prebalom, veľký formát
stav: veľmi dobrý
1,90 € PREDANÉ
*kocev**belc*
V knize „Ze starých letopisů“ vypravuje národní umělec Ivan Olbracht básnickou formou staré české pověsti, které si naši předkove vyprávěli před dávnými stoletími, na úsvitě našich dějin. Pověsti přecházely z pokolení na pokolení a měly po všechna staletí pro náš národ nesmírný význam. Náleží k tak zvané ústní lidové slovesnosti, která byla nejstarším uměleckým projevem našeho lidu v době, kdy náš národ ještě neznal písma. Byly to pověsti, které v nejširších lidových vrstvách posilovaly vlastenecké city a učily náš národ lásce k jeho minulosti, když na slavných bojovnících, ochráncích vlasti před cizími vojsky, ukazovaly příklady statečnosti a síly. Pověsti, lidové písně, celá naše ústní slovesnost měla v dávných stoletích ještě jiný důležitý význam: v době, kdy feudální šlechta a církevní hodnostáři užívali ve svých spisech ponejvíce latiny, jedině české pověsti obohacovaly a tříbily naši mateřštinu. Mnohé osobnosti válečníků, knížat a světců vypadaly ve skutečnosti někdy zcela jinak, než jak je pověsti líčí, avšak i když pověsti nejsou bezpečným poučením pro život dávných králů, jsou důležitým ukazatelem toho, co si náš lid vyprávěl a jaké byly jeho zájmy a jeho kultura. Do širokých vrstev se dostávaly psané kroniky — Kosmova, Dalimilova i Hájkova jen ojediněle, poněvadž pergamenové knihy byly nesmírně drahé — avšak jako ústní vyprávění pronikly do našich nejširších vrstev a udržovaly i v nejtěžších dobách lásku ke svobodě, k mateřskému jazyku a slavné minulosti našeho národa. A tak staré pověsti byly zdrojem síly a umělecké inspirace i našim největším umělcům. Jen tak Bedřich Smetana mohl vytvořit svou slavnou Libuši, Alois Jirásek mnohé historické povídky, i své Staré pověsti české, Josef Mánes i jiní malíři své slavné obrazy. A k těmto starým českým pověstem se vrací i národní umělec Ivan Olbracht, který ukazuje na básnický půvab starých příběhů o příchodu praotce Čecha na Říp, o Přemyslu Oráči a o kněžně Libuši a jejích sestrách, o bitvě u Turska a o událostech, které vypravují naše staré kroniky. Přiblížil nám znovu známé i málo známé příběhy a legendy o našich dávných předcích, o jejich zvycích, zájmech a příhodách, o českých knížatech a kněžnách, národních světcích, o dívčí válce. Hovoří i o našich slavných kronikářích Kosmovi, Křišťanovi a pozdějším Václavu Hájkovi z Libočan. Legendy a pověsti mají nakonec i veliký význam vědecký: nejednou se totiž ukázalo, že lidové pověsti přivedly naše vědce na stopu dávných hradů a sídlišť, které archeologové v zemi skutečně našli a vykopali a přitom objevili jiné vzácné památky, pracovní nářadí, různé výrobky, zbraně, dokonce i sochy, které nám ukazují, že naši předkové už v době pohanské, předhistorické, žili na vysoké kulturní úrovni, že svou vlast milovali a dovedli vyrobit i zbraně, aby ji uchránili před všemi nepřátelskými vpády. Ivan Olbracht vypravuje staré příběhy a ukazuje, jak se na ně máme dívat, v čem si máme vážit našich velikých kronikářů, jako byli Kosmas i kronikáři dalších staletí, a v čem hledat význam těchto příběhů. Dává jim básnickou formu a vytváří z nich umělecké dílo, jaké vytvořil ve svých historických povídkách a pověstech Alois Jirásek. Pověsti, vyprávěné národním umělcem Ivanem Olbrachtem, ilustruje laureát státní ceny Adolf Zábranský, navazující svým uměním na veliké národní tradice Mikoláše Alše, který staré české pověsti rovněž miloval a nejednou ilustroval.
GRYM, PAVEL
MORIC, RUDO
JIRÁSEK, ALOIS
