Vitajte v mojom antikvariáte!

Chcete mať prehľad o najnovších prírastkoch? Zadajte svoju e-mailovú adresu do kolónky "Prírastky kníh na e-mail" v ľavom stĺpci a na váš e-mail príde maximálne jedna správa denne.

Alebo sa staňte členom stránky na Facebooku.
https://www.facebook.com/groups/ripakovantikvariat/
Vyberte si to, čo je Vašej duši najbližšie.

Ak sa Vám niečo zapáči, napíšte mi na
riporipo@gmail.com
Postup bude nasledujúci :

a.) uveďte tituly, o ktoré máte záujem
b.) uveďte Vašu adresu, prípadne telefón
c.) skontrolujem dostupnosť kníh a následne vám pošlem pokyny na platbu vopred. Na dobierku, po zlých skúsenostiach, neposielam.
d.) Dáte mi avízo o zrealizovaní platby.
e.) Po obdržaní platby na môj účet vám knihy do troch dní posielam

Jednoduché, však? )

ANTIKVÁRIUM (magyarul)

Ha Magyarországról van, és bármelyik könyv érdekelné, kérjük írjon a riporipo@gmail.com címre. A könyvek küldhetök postán. Ha átutazóban van Kassán, a megrendelt könyveket személyesen is átveheti.

štvrtok 23. mája 2019

LITINECKIJ, IZOT - TAJEMSTVÍ KVĚTU SMRTI

LITINECKIJ, IZOT

TAJEMSTVÍ KVĚTU SMRTI
(Izobretateľ priroda)

Lidové nakladatelství, Praha, 1984
edícia Čtení o...
preklad Horymír Junek
obálka Jan Jiskra
ilustrácie Vladimír Urban
1. vydanie, 50.000 výtlačkov
26-033-84

príroda
176 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 182 g

mäkká väzba
stav: dobrý

0,10 € PREDANÉ

*kolha* in *H-kris*










sobota 18. mája 2019

ŠULC, DUŠAN - SOKOL - TVORBA Z ROKOV 1972 - 1976

ŠULC, DUŠAN

SOKOL - TVORBA Z ROKOV 1972 - 1976
Súbor štyridsiatich siedmich reprodukcií výtvarných diel Kolomana Sokola s doslovom Dušana Rolla

Pallas, Bratislava, 1977
prebal Dušan Šulc
doslov Dušan Roll
1. vydanie, 3.000 výtlačkov
94-236-77

publikácie obrázkové, výtvarné umenie, umenie, monografie,
96 s., 47 reprodukcií
hmotnosť: 1388 g

tvrdá väzba s prebalom, veľmi veľký formát
stav: dobrý

30,00 € PREDANÉ

*regihu* in *H-2-9*

Paradoxne vyzerá, že práve tí najväčší umelci, a to ešte obvykle na vrchole svojho vývoja, vediac už o kráse všetko, začnú ňou pohŕdať. Približne podľa vzorca vyjadrujúceho lakonizáciu ich reči: ESTETICKÉ = ETICKÉ. (Nejde tu rozhodne o výmenu za opačné hodnoty. Takzvaný kult ošklivosti je iba vynález bezmocných, registrujúcich estétov.)

Hĺbka Sokolovej umeleckej výpovede, nikdy nedotknutá zaliečavosťou, sondovala vždy v oblastiach nezdobných, poznamenaných krvou: biedy, bolesti, žiadosti, krutosti.

Každé hlbšie pochopenie ľudskej komédie (ba aj v takom geniálnom vyjadrení ako v prípade Danteho Božskej) kontrapunktuje tragédia. Monumentálna metafora pekla neľútostne sprevádza človeka v jeho odvekom vzývaní krásy-utešiteľky.

Koloman Sokol patrí do rodu tých vzácnych umelcov, ktorých vzrušuje z celej reality (nazvime ju príroda, univerzum, alebo jednoducho všetko) iba človek. Nepoznáme od neho nijaké krajiny, zátišia ani abstraktné všeobecniny. Celé horkasté, no horúce „theatrum mundi" musí uňho odohrať tento jediný herec, nech sa pritom hoci doráňa, vyškiera sám sebe. Ba niekedy je donútený aj jazyk vyplaziť na seba. V posledných prácach Sokol stupňuje túto svoju nádhernú bezočivosť. Sprievod masiek (maskami sú celé figúry, nielen tváre!) defiluje, spretrhaný iba okrajmi papiera. Zaznamenáva ho nástroj, aký je práve poruke, bez obmedzení a predsudkov technických, ba na zlosť estétov aj výtvarných. Stopu na papieri, tak ako jazvu doráňaného, nezahládza nijaká skrášľujúca kozmetika. Zostáva úchvatným svedectvom po zápase o pravdu, ktorej jedinej dáva Sokol právo nazývať sa krásou.

Jediná znesiteľná forma pátosu, nerétorická, nementorujúca! Povzbudzujúca vo svojom ľudskom zanietení.







piatok 17. mája 2019

HEMINGWAY, ERNEST - ZBOHOM ZBRANIAM / KOMU ZVONIA DO HROBU / STAREC A MORE

HEMINGWAY, ERNEST

ZBOHOM ZBRANIAM / KOMU ZVONIA DO HROBU / STAREC A MORE
(Farewell To Arms - For Whom The Bell Tolls - The Old Man And The Sea)

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1973
edícia Knižnica Nobelových cien
preklad Alfonz Bednár, Peter Ždán
doslov Ján Vilikovský
obálka Jozef Gális
13-72-033-73

beletria, román
880 s., slovenčina
hmotnosť: 1020 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu

PREDANÉ

*kolha* in *H-kris*







„To sa stane každému,“ povedal Pablo pošmurne. „To nás čaká všetkých.“

„To čaká všetkých ľudí,“ povedal Anselmo. „To vždy ľudí čakalo. Čo je to s tebou, človeče? Bolí ťa brucho?“

„Sú veľmi silní,“ povedal Pablo. Znelo to, akoby sa zhováral sám so sebou. Pozrel pošmurne po koňoch. „Neviete si predstaviť, akí sú silní. Vidím, že oni sú čoraz silnejší. Čoraz sú lepšie vyzbrojení. Vždy majú viac materiálu. Ja mám takéto kone! A čo môžem čakať? Že budú na mňa poľovať a že umriem. Nič iné.“

„Ty poľuješ na nich, oni na teba,“ povedal mu Anselmo.

„Nie“ odpovedal Pablo. „Nie, už nie. A ak teraz odídeme z týchto hôr, kde sa pohneme? To mi povedz! Kde sa pohneme?“

„V Španielsku je veľa hôr. Ak človek odíde odtiaľto, môže ísť do Sierry de Gredos.“

„Ale ja už nie,“ povedal Pablo. „Už som ustatý, čo toľko na mňa poľujú. Tu nám je celkom dobre. No a ak vy teraz vyhodíte most, opäť budú na nás poľovať. Ak sa dozvedia, že sme tu, a začnú nás hľadať lietadlami, nájdu nás. Ak pošlú Maurov, aby nás vyhnali, nájdu nás a my budeme musieť ísť. Už mám toho všetkého dosť. Počuješ?“ Obrátil sa k Robertovi Jordanovi. „Aké právo máš, ty cudzinec, prísť sem ku mne a rozkazovať mi, čo mám robiť?“

„Ja ti nič nerozkazujem,“ odpovedal mu Robert Jordan.

„Ale nakoniec rozkážeš,“ povedal mu Pablo. „To. To je to svinstvo.“

Ukázal na dva ťažké plecniaky, ktoré zložili na zem, kým sa dívali na kone. Pohľad na kone akoby to všetko v ňom rozvíril, a keď videl, že Robert Jordan sa vyzná v koňoch, rozviazalo mu to jazyk. Všetci traja stáli pri povrazovej ohrade a slnko kde-tu svietilo gaštanovému žrebcovi na srsť. Pablo pozrel na neho a potom kopol do ťažkého plecniaka. „Toto je to svinstvo.“

„Ja som sem prišiel vykonať iba svoju povinnosť,“ poedal mu Robert Jordan. „Prišiel som na rozkaz tých, ktorí vedú vojnu. Ak ťa žiadam, aby si mi pomohol, môžeš odmietnuť, a nájdem si iných, ktorí mi pomôžu. A ešte som ťa nežiadal ani o pomoc. Ja musím konať podľa rozkazu a môžem ti povedať, že ide o dôležitú vec. Že som cudzinec, to nie je moja chyba. Radšej by som sa bol tu narodil.“

„Mne teraz najviac o to ide, aby si nám tu dal pokoj,“ povedal Pablo. „Podľa mňa, ja sa teraz musím starať o tých, čo sú so mnou, a o seba.“

„O seba. Áno,“ povedal mu Anselmo. „Stále a už dávno len o seba. O seba a svoje kone. Kým si nemal kone, držal si s nami. Teraz máme z teba len o jedného kapitalistu viac.“

„To nie je pravda,“ povedal mu Pablo. „Neprestajne vystavujem koníky nebezpečenstvu len preto, že bojujem za vec.“

„Veľmi málo,“ odpovedal mu Anselmo opovržlivo. „Veľmi málo, ako viem. Kradnúť, to áno. Dobre jesť, to áno. Vraždiť, to áno. Ale bojovať, to nie.“

„Ty si už starý, ale doplatíš na to, ak budeš takto rozprávať.“

„Ja som starý, ale nebojím sa nikoho,“ povedal mu Anselmo. „A som starý, a nemám kone.“

„Ty si už starý a nemusíš dlho žiť.“

„Ja som starý a žiť budem tak dlho, kým neumriem,“ odpovedal Anselmo. „A líšok sa nebojím.“

Pablo nepovedal nič, len zdvihol plecniak.

„Ani vlkov,“ povedal ešte Anselmo a zdvihol druhý plecniak. „Ak ty si vlk.“

„Zavri hubu!“ povedal mu Pablo. „Ty si už starý, ale priveľa papuľuješ.“

„Ale vždy aj spravím, čo poviem,“ povedal Anselmo, zohnutý pod plecniakom. „A teraz som hladný. A smädný. Poďme, ty partizánsky veliteľ so smutnou tvárou! Zaveď nás, kde by sme sa najedli!“

Veľmi zle sa to začína, pomyslel si Robert Jordan. Ale Anselmo je chlap. Sú obdivuhodní, keď sú dobrí, 
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

Starcovi sa snívalo o levoch.

OBHLÍDAL, FRANTIŠEK - DRAVCI

OBHLÍDAL, FRANTIŠEK

DRAVCI
Příručka k určování našich dravců zejména v přírodě

Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 1957
edícia Lesnická knihovna
fotografie Zdeněk Kux
ilustrácie  Vojtěch Vokolek, Václav Fábera
obálka F. V. Danihelka, Anna Vamberská
1. vydanie, 7.000 výtlačkov

biológia, zoológia, príroda, príručky,
102 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 116 g

mäkká väzba
stav: dobrý

9,00 € PREDANÉ

*regihu* in *H-kris*FR






štvrtok 16. mája 2019

SEKERA, JIŘÍ - CHOV KOROPTVÍ

SEKERA, JIŘÍ

CHOV KOROPTVÍ

Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 1956
edícia Lesnická knihovna
obálka Jiří Židlický, Ondřej Švarc
1. vydanie, 8.000 výtlačkov

poľnohospodárstvo, chovateľstvo,
86 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 120 g

mäkká väzba
stav: dobrý

3,00 € PREDANÉ

*regihu* in *H-2-9*






JIRSÍK, JOSEF - JAK POZNÁM PTÁKY V PŘÍRODĚ

JIRSÍK, JOSEF

JAK POZNÁM PTÁKY V PŘÍRODĚ
Úplný klíč k poznávání všeho u nás hnízdícího k nám se zatoulávajícího ptactva ve volné přírodě
42 obrazů obsahujících 124 ilustrací

Vesmír, Praha, 1944
kresba a obálka Josef Jirsík
3. vydanie

zoológia, biológia
168 s., čeština
hmotnosť: 172 g

mäkká väzba
stav: dobrý

7,50 €

*regihu* in *H-2-9*

Zájemcům o náš ptačí svět dostává se touto knížkou po prvé do ruky klíč, který jim usnadní naučiti se znáti ptáky přímo ve volné přírodě. Všecky naše dosavadní klíče k určování ptáků jsou sestrojeny v předpokladu, že určovatel má v ruce mrtvý objekt. K určení příslušníků naší ptačí říše ve volné přírodě podle určitých nápadných znaků, barev, zpěvu a pod. neměli jsme dosud v naší literatuře přírodopisné soustavné pomůcky a proto je snad znalost ptáků u nás tak žalostná. Autor kromě toho připojil u jednotlivých druhů i popisy hnízd a jejich umístění, popis a rozměry vajec, dobu hnízdění, popis mladých ptáků, takže se každý svědomitým studiem příručky může naučiti znáti naše ptáky dokonale. Je k tomu ovšem třeba velké trpělivosti a dobrého triedru.









NĚMCOVÁ, BOŽENA - BABIČKA

NĚMCOVÁ, BOŽENA

BABIČKA
(Babička)

Mladé letá, Bratislava, 1995
preklad Jozef Felix
doslov Hana Urbancová
obálka Svetozár Mydlo
11. vydanie
ISBN 80-06-00602-4

beletria, román
240 s., slovenčina
hmotnosť: 328 s

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý

2,00 €

*kolha* in * H-kris*

Božena Němcová, autorka nezabudnuteľnej knižky mnohých generácií, sa narodila pred stosedemdesiatimi piatimi rokmi. Jej Babička, plná ľudskosti, lásky a dobroty si nás dodnes podmaňuje. Práve v súčasnosti cítime, akoby v medziľudských vzťahoch ubúdalo hrejivej lásky a porozumenia. Ba ubúda aj takých vzácnych ľudí, akými boli nielen babička Boženy Němcovej, ale aj ďalšie postavy z tejto knihy. Veľmi by sme si želali, aby sa „vrátila“ nielen Babička, ale aby do našich sŕdc prenikol aspoň lúč jej veľkosti, morálnej čistoty , spravodlivosti a pochopenia. Veríme, že sa malým i veľkým čitateľom ďalším vydaním tejto knihy zavďačíme.






Bol to zvyk ako v mlyne, tak aj v horárni a na Starom bielidle, že nech už ktokoľvek prišiel na Štedrý deň a Božie narodenie, jesť a piť dostal do sýtosti, a keby nikto nebol prišiel, bola by šla babička hľadať hosťa na rázcestie. No ako sa však zaradovala vtedy, keď nenazdajky prišiel pred Štedrým dňom syn Gašpar a bratov syn z Olešnice. Celého pol dňa od radosti plakala a podchvíľou odbehávala od pečenia pletenákov do izby, kde hostia sedeli medzi deťmi, aby sa na syna podívala, aby sa synovca opýtala, čo robí ten a tá v Olešnici, a deťom neraz opakovala: „Ako tu vidíte strýčka, priam taký istý v tvári bol aj váš dedo, ibaže vzrast nemá po ňom.“ Deti si obzerali strýčkov zo všetkých strán a veľmi sa im páčili, najmä to, že im milo na každú ich otázku odpovedali.

Každý rok sa chceli deti postiť, aby videli zlaté prasiatko, ale nikdy to nedokázali, vôľa bola dobrá, ale telo slabé. Na Štedrý deň kdekto bol štedro obdarovaný, aj hydina a statok dostali pletenáky a po večeri vzala babička zo všetkého, čo bolo na večeru, po kúsku, hodila polovicu do potoka, polovicu zahrabala do sadu pod strom, aby voda bola čistá a zdravá a zem úrodná, a napokon všetky odrobinky zozbierala a hodila „ohňu“ aby „neškodil“. Za chlievom triasla Betka bezom a volala: „Trasiem, trasiem bez, povedz mi ty, pes, kde môj milý dnes.“ A v izbe liali dievčatá olovo a vosk a deti púšťali na vodu sviečočky v orechových škrupinách. Ján tajne postrkoval misu, v ktorej bola voda, aby sa pohla, a škrupinky, predstavujúce loďky života, kolembali sa od kraja k prostriedku; potom volal radostne: „Dívajte sa, ja sa dostanem ďaleko, ďaleko do sveta!“ - „Ach, milý chlapče, keď sa dostaneš do prúdu života, medzi víry a úskaliny, keď budú vlny loďkou tvojho života sem a tam metať, potom si budeš túžobne spomínať na tichý prístav, z ktorého si vyplával,“ riekla tíško matka, rozkrajujúc chlapcovo jablko „na šťastie“ vo dve priečne polovice. Jadrá tvorili hviezdu, tri čisté lúče, no dva boli neúplné, od červa zožraté. S povzdychom ho odložila nabok a rozkrojila druhé pre Barunku; no keď videla hviezdu znovu zatemnenú, povedala si: ,Teda ani jeden, ani druhý nebude úplne šťastný!´ Rozkrojila ešte pre Vilka a Adelku a v tých boli zdravé hviezdičky so štyrmi lúčmi. ,Tí možno,´ myslela si matka a Adelka ju vytrhla z dumiek, ponosujúc sa práve, že jej lodička nechce plávať od kraja a sviečočka že už dohára. - „Veď aj moja zhasína a nezašla ďaleko,“ povedal Vilko. Vtom zasa drcol niekto do nádoby, voda sa rozkolísala a lodičky plávajúce uprostred sa potopili. „Ľaľa, ľaľa, vy skôr umriete ako my!“ volali Adelka s Vilkom. - „Zato nič, len keď sme boli ďaleko,“ odvetila Barunka a Ján prisvedčil; ale matka sa smutne dívala na tie zhasnuté svetlá a predtucha sa zmocnila jej duše, či predsa len nie je tá nevinná detská hra veštbou ich budúcnosti. -„Prinesie nám niečo Ježiško?“ vyzvedali sa potajme deti babičky, keď sa začalo upratovať zo stola. - „To ja nemôžem vedieť, počujte, či cengá,“ riekla babička. Menšie deti si stali k oknu, nazdávajúc sa, že Ježiško musí ísť okolo okien a že ich počuje. - „Vari neviete, že Ježiška nemožno vidieť ani počuť?“ povedala babička. „Ježiško sedí v nebi na jasnom tróne a posiela darčeky dobrým deťom po anjeloch, ktorí ich prinášajú na zlatých oblakoch. Nič iné nepočujete okrem zacengania.“ Deti sa dívali do okien, zbožne počúvajúc babičku. Vtom sa kmitla okolo okien jasná žiara a zvonku sa ozval hlas zvončeka. Deti zopäli ruky a Adelka vzápätí tíško zašepkala: „Babička, to svetlo bolo Jezuliatko, všakver?“ Babička prisvedčila a vtom už aj matka vchádzala do dverí a oznamovala deťom, že im Ježiško priniesol darčeky do babičkinej izby. To bol zhon, to bolo radosti, keď videli osvetlený, ozdobený stromček a pod ním toľko krásnych darov! Babička síce nepoznala ten spôsob, medzi ľudom sa to nerobilo, ale páčil sa jej; dlho pred Vianocami vždy už sama pamätala na stromček a dcére ho pomohla ozdobovať. „V Nise a v Kladsku napospol všade je to vo zvyku;
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

"Šťastná to žena!"




DVOŘÁK, FRANTIŠEK - JÁN KUPECKÝ

DVOŘÁK, FRANTIŠEK - JÁN KUPECKÝ

Slovenské vydavateľstvo krásnej literatúry, Bratislava, 1955
edícia Knižnica výtvarného umenia (19)
prebal Vladimír Janský
1. vydanie, 4.400 výtlačkov

umenie, výtvarné umenie
160 s., čb fot., slovenčina
hmotnosť: 480 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu

PREDANÉ

*regihu* in *H-2-9*








KOTZWINKLE, WILLIAM - E.T. MIMOZEMŠŤAN

KOTZWINKLE, WILLIAM

E.T. MIMOZEMŠŤAN
(E. T. the Extra-Terrestrial in his adventure on earth)

Smena, Bratislava, 1988
edícia Labyrint (137)
preklad Dana Oravcová
doslov Ondrej Herec
obálka Karol Rosmány
1. vydanie, 90.000 výtlačkov
073-079-88 ETM

beletria, román, sci-fi,
176 s., slovenčina
hmotnosť: 165 g

mäkká väzba
stav: dobrý

0,70 € PREDANÉ

*kolha*





Mary stála pred registračnou skriňou a listovala vo fascikloch. Ešte je iba jedenásť a ona má už nohy ako z olova. Pozrela na stoh papierov, ktoré ešte musí pozakladať. Najradšej by ich založila do odpadovej šachty; aká očarujúca záplava odlietajúcej korešpondencie!

„Mary, ak by ste mali chvíľku času, skočte s týmito poznámkami dolu na obchodné oddelenie, dobre?"

Ak budem mať chvíľu času? Pozrela sa na svojho zamestnávateľa. Je to debil, tyran, sadista a hlupák. Keby nebol ženatý, zaraz sa zaňho vydá — aby mohla sedieť.

„Samozrejme, pán Crowder. Raz-dva to vybavím."

„A po ceste by ste mohli. . ."

„Samozrejme."

„Veď ešte neviete, o čo ide." Crowder v rozpakoch zdvihol obočie.

„Prepáčte, pán Crowder, ale registračka sa zasa takmer prevrhla. Stáva sa to bežne . . ."

„Čože?"

keď sú všetky zásuvky pootvárané."

Aspoň na chvíľu odpúta jeho pozornosť, teraz zmätene zíza na registračnú skriňu. Neraz ju zarážalo, ako sa bez akejkoľvek kvalifikácie dokázal tak vyšvihnúť, ale ešte častejšie uvažovala nad tým, ako je možné, že sa ešte pri ňom nezbláznila. Čo keby dala výpoveď? A to hneď. A zamestná sa na benzínovej pumpe. Automechanici majú aspoň zmysel pre humor, najmä keď sa vŕtajú v jej aute.

„Keď sú všetky zásuvky pootvárané, vravíte?" Crowder skúmavo hľadel na registračnú skriňu.

„Radšej to neskúšajte."

„Potom by sme ju mali vari — pribiť na stenu, nie?"

„Zišlo by sa." A čo tak pribiť na stenu teba, uvažovala Mary, a používať ťa ako pripínaciu tabuľu?

„Dám vedieť údržbárovi." Crowder odpochodoval a až do obeda mala od neho pokoj. Cez obedňajšiu prestávku sa usadila na lavičke v parku s tučnou obloženou žemľou a masírovala si chodidlo. Postaršia žena vedľa nej sa bavila s kýmsi, kto sa skrýval v jej nákupnej taške.

Mary si ju prezrela — asi bývalá úradníčka v administratíve.

Takto skončím aj ja. V dômyselnom rozhovore s papierovým vreckom.

Natiahla nohy pred seba a vzdychla si. Keby sa tak chcel zjaviť ten Pravý a so správnymi kreditnými kartami. Privrela oči a privolávala si jeho obraz.

Tvrdošijne sa jej však vracala predstava postavičky neprevyšujúcej stojan na dáždniky. Terigala sa k nej s lízankou v ruke.
„Služobne, však?" opýtal sa spolucestujúci v desaťtisícovej výške.

„Tak, tak,“ odpovedal mikrobiológ. „Na konferenciu . . ."
Elliot si odomkol skrinku v suteréne a s takým elánom vrazil do nej učebnice, až papiere vyhúkli a rozleteli sa po zemi. Haraburdy mizerné, darmo sa usiluje vbiť si čo-to do hlavy, škola je v porovnaní s hviezdnym svitom iba prízemná taľafatka. Zabuchol dvierka a vracal sa po chodbe. Tieto sivé školské múry by sa náramne uplatnili vo väzení. A navyše rovno oproti nemu kráča Vlezúň roka — Lance.

Niesol si dvojstránku časopisu Time. Zarámoval do nej Elliotovu tvár. „Chlapec roka — podávajú si s ním ruku prezidenti, králi a — E.T.-ovia." Posunul časopis tak, aby sa ta vmestili obaja. „Pravda, je tam ešte jedna tvár, dobre ju poznáme, všakáno, tá ružovučká tvár a modré oči. . ."

Typický vlezúň, nechutný, až človeku naskakujú zimomriavky. Elliot ich cítil po celom tele a horko-ťažko odolával túžbe kopnúť Lancea do zadku.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

Nato ho hmlistá žiara pohltila i s kvietkom v náruči.

STYX, PETR - ZACHÁZENÍ S BLÁZNEM

STYX, PETR

ZACHÁZENÍ S BLÁZNEM
Antipsychiatrie

Společnost pro reklamu a tisk, Brno, 1991

psychiatria, mentálne choroby,
128 s., čeština
hmotnosť: 160 g

mäkká väzba
stav: zachovalá, knižničné pečiatky

2,50 € PREDANÉ

*bib14*






PARANOIA

Tak jako u «stahujícího se» nemocného, je i zde třeba poukázat na zřejmý vývoj nedůvěry v «paranoidní postoje». Nedůvěřivost sama o sobě je každému tvoru vlastní a z hlediska bezpečí pro život, nepostradatelná. Život v lidské společnosti klade značné nároky na korekci přirozené nedůvěřivosti a schopnosti spolupráce. Bezpečná fyzická, psychická, či sociální «vzdálenost» jedince od ostatních lidí je značně variabilní a je otázkou, nakolik ji lze vůbec respektovat.

Nedůvěřivost se však může stát v sociálním chování jedince dominantním rysem. Vyvolává pak negativní odezvu a tím se zpětně posiluje. Nedůvěřivost se snadno změní v podezírání a člověk se zásadním a netolerovaným způsobem začne odlišovat od obecně přijímaných postojů v dané kultuře. Jeho stav je označován jako »paranoidní postoj» (para = mimo, nos = myšlení, rozum).

Obecně existují některé situace, které u citlivých, senzitivních jedinců nahrávají vzniku paranoidního ladění. Může to být například přechod do neznámého prostředí (domova důchodců), ale také imigrace nebo emigrace, (zvláště je-li spojena s neznalostí jazyka). Může se objevit u člověka s nepříznivým sociálním znakem - stigmatem, o kterém se postižený domnívá, že je středem nepřátelského zájmu sociálního okolí. Nepřátelské postoje vůči svému »stigmatu» má totiž i on sám. Snadno podlehne nevraživému ladění i skupina lidí — třeba obyvatelé domu vůči cikánské rodině. Jindy postihne blud ohrožení i celou rodinu, je-li nositelem této myšlenky vlivný člen, například otec. Vznikne folie a deux - indukovaná psychóza. Paranoidnímu ladění podlehnou snadno lidé vyčlenění ze sociálního kontaktu pro svoji fyzickou vadu. Například staří lidé omezení v pohybu, často pak lidé neslyšící, nebo pro svůj sociální status, starší alkoholici.

S paranoidními postoji se tedy můžeme setkat všude tam, kde jsou lidé odděleni od běžného sociálního života. Nedostatek výměny informací činí i běžné situace ohrožujícími. Člověk začne lehce věřit tomu, že mnohé věd a události se dějí kvůli němu. Na významu pak mohou nabývat i takové situace, které jsou pro normálně informované lidi bezvýznamné (nefungující výtah, fronta lidí). Takové podněty se potom pro izolovaného jedince stávají významnými symboly a určují jeho jednám. Další nemožnost přiměřené komunikace je důvodem, že člověku stále více scházejí odpovědi na otázky, které se v něm s nepřiměřenou naléhavostí vynořují. Běžný okolní svět se stává záhadným.

V souvislosti s paranoidními stavy je zdůrazňován hlavně obranný mechanismus — «projekce». Při ní vlastní nepřátelská pozice vůči světu zapříčiňuje, že obklopující společenský svět je nemocným vnímán jako nenávidějící a nepřátelský v duchu zákona projekce — «podle sebe soudím tebe». Vlastní negativní pocity nemocného, směrované k druhým lidem, se stávají jeho nedílnou součástí. Svět jako takový a lidé jako takoví se stávají ohrožujícími. Z podobné pozice je už jen malý krok k vytváření sebeklamů a přeludů, které chování nemocného v jeho očích opodstatňují. Často je paranoidní vnímání světa výsledkem ranných negativních vztahů, na jejichž základě se rozvíjejí záporné vztahy k lidem, do nichž nemocný promítá svoje negativní zkušenosti, nereálná přání a pocity viny. Typickou je například závislá pozice hýčkaného dítěte, ve které se nemocný cítí stále «malým» vůči dospělým, kteří (viděni «zespodu») se zdají vyšší, mocnější a moudřejší. Potom je od nich vyžadována "absolutní spravedlnost» a dokonalá péče. Pokud dospělí neobstojí, rodí se v závislém «dítěti» pocit křivdy a vzpoury.

Příklad: Na psychiatrické oddělení byl přeložen padesátiletý muž, původně léčený na interním oddělení, kde byl stále agresivnější. Posléze psal četné stížnosti i na ministerstvo zdravotnictví. Spolupráce se zdravotníky vázla, bylo nutno přistoupit k jeho umístění na psychiatrii. Teprve v klidném a tolerantním kontaktu s terapeutem začal nemocný hovořit o své nesplněné touze. Aby jej matka, která ho «neměla ráda», stále hýčkala a opatrovala. Později v chápajícím a přátelském vztahu přijal skutečnost, že trvalou mateřskou a akceptující péči mu žádné nemocniční oddělení nemůže již vynahradit a prakticky ani poskytnout.

Nesmíme však zapomínat na situace, kdy na počátku tohoto onemocnění stojí skutečná křivda, anebo nepříznivá sociální konstelace, která vznikla v důsledku nepříjemné události. Pracovní kolektivy, často v rámci nepřítomnosti jiné shody, označí «oběť» jako «zlé dítě», o kterém se potom po straně hovoří. Mezi obětí a ostatními vzniká sociální bariéra, vedoucí k vzájemně podezíravým postojům. Nemocný potom vede život »pronásledovaného pronásledovatele» a taková situace směřuje k duševnímu onemocnění. Nezvratná přesvědčení o »ohrožující realitě» mohou mít často reálný podklad, i když jsou řazena k psychotickému postižení. Paranoidní jedinci, na rozdíl od autisticky postižených (kteří se stávají «jinými lidmi»), mimo své bludy většinou zůstávají tím, kým byli. Zachovávají si svoji osobnost. Je však zřejmé, že i autismus může logicky vést k paranoidním postojům. Je velmi silnou bariérou před vnějším světem. Současně však znemožňuje revizi mylných přesvědčení o »nepřátelském okolí», ve kterém nemocný nachází určitou, byť negativní jistotu. Je to přijatelnější, než aby připustil, že postoje druhých jsou často neutrální a lhostejné. Nemusí tomu tak být vždy a on ve svém uzavření není schopen rozlišit, kdy která situace nastává.

Paranoidními postoji tak může «být řešen» i pocit samoty a sníženého sebehodnocení. V psychóze člověk nezůstává osamělý. Jeho vnitřní svět, kromě skutečných postav, často vykreslených v duchu postojů nemocného (rodiče v ironickém šklebu s vyplazenými jazyky), může být zabydlený vyobrazenými osobami, které slouží k vytvoření nereálné imaginární společnosti — »pseudokomuni-ty» (Cameron). I v psychóze je člověk velmi sociální bytostí. Dobře organizovaná pseudokomunita je spikleneckým společenstvím nemocného. Někdy jen náznak nepřátelského sdělení skutečnými osobami může v takové pseudokomunitě nabýt konkrétního tvaru. (Usměrňující zdravotník jako «zlý skřet».)

Nejčastějším signálem paranoidního onemocnění je projevovaná změna pocitů k nejbližšímu sociálnímu okolí. Rodiče nebo partner jsou zaskočeni, když dosud
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

To už je však námět na další samostatnou knihu.