FÁBIAN, J. - MALÝ MOZART - ZÁZRAČNÉ DIEŤA

FÁBIÁN, GYULA

MALÝ MOZART - ZÁZRAČNÉ DIEŤA
(A kis Mozart)

Novum, Bratislava, 1946
edícia Svetová knižnice pre mládež (1)
preklad Mária Petrašovičová
ilustrácie Alojz Struhár
obálka Alojz Struhár
2.000 výtlačkov

beletria, knihy pre deti, životopisy, literatúra maďarská,
80 s., slovenčina
hmotnosť: 339 g

tvrdá väzba, dobová preväzba
stav: dosky ušpinené, voviazaná pôvodná obálka

5,30 €

*bib19*belx-hun*H-bar-RL

Posielam túto knihu do sveta mladých sŕdc, aby do nich vštepila oduševnenie, vzlet a túžbu po čistej, nadzemskej kráse, akou prekypuje Mozartova hudba. Po kráse, ktorá sa vymyká zajatiu hmoty, času a priestoru, vyzdvihuje dušu z treníc každodenného života a naplňuje ju dychom oblažujúcej, láskou ožiarenej večnosti. Mozartova hudba — "je ako úsmev matky alebo ako rozprávka od Andersena, ktorá korení v skutočnosti, ale hľadí na ňu z iného krajšieho sveta". Nech je táto kniha úvodom k poznaniu večne krásnej Mozartovej hudby. - Prekladateľka.

MADAME POMPADOUR

Leopold Mozart usporiadal so svojimi deťmi, s malou Vannerl a Wolfgangom veľmi dobre vydarený koncert na dvore cisárovnej Márie Terézie. Po tomto koncerte sa kapelník rozhodol, na europskú koncertnú cestu. Z Viedne odišli do Passau, potom navštívili München. Bavorské voliace knieža zahrnulo detských umelcov bohatými darmi a vyznamenaniami. Kdekoľvek koncertovali, či na dvoroch nemeckých kniežat alebo vo veľkých mestách, všade získali veľkú slávu. Sláva a peniaze odmeňovaly každé vystúpenie Mozartovcov. Otec Mozart šťastne sbieral vavríny pre svoje deti. Jeho túžba po sláve nepoznala hraníc. Dotiaľ si nechcel odpočinúť, kým zázračné nadanie svojich detí nepredstaví v Paríži a v Londýne.

Roku 1763 na víťaznej koncertnej ceste došli konečne do Paríža.

Kapelník Mozart ihneď sa ohlásil u dvora francúzskeho kráľa, Ľudovíta XV., aby mohol pred dvorom usporiadať koncert so svojimi deťmi. Ale dvorný majster Mozartovcov rozhodne odmietol. Nechcel ani počuť o zázračných deťoch. Aj chýrni, vážni hudobníci sa len zriedkakedy dostali pred dvor fancúzskeho kráľa, nieto ešte z cudzej krajiny pochádzajúce deti-umelci.

Daromná bola všetka prosba i modlikanie. Zázračné deti sa nemohly dostať pred kráľa.

Ale otec Mozart sa nevzdal. Medzi mnohými odporúčajúcimi listmi, adresovanými na vysokých parížskych hodnostárov, našiel i jeden celkom jednoduchý list, ktorý napísal strýko Jakub Klaus barónovi Grimmovi, u ktorého bol starý pán za svojho parížskeho pobytu hudobným majstrom.

— Ej! Ešte tento posledný list zanesiem barónovi Grimmovi, — myslel si otec Mozart. — I keď nepomôže, aspoň neurazím strýka Klausa tým, že som neodovzdal jeho list barónovi.

Barón Grimm vľúdne prijal salzburského kapelníka. Keď prečítal list strýka Klausa a vypočul Mozartove želanie, zakrútil hlavou.

— Bude vám to veľmi ťažké, dostať sa do Versailles. Pred dvor sa môžu dostať iba svedomite vyberaní umelci. Ale skúsim to. Moja spoločnosť encyklopedistov má veľa vplyvných ľudí, ktorí sú v dobrom priateľstve s markýzou Pompadour. Aj sám sa môžem pochváliť tým, že vlastním blahosklonnosť markýzy. Všetko vynaložím na to, aby vaše deti mohly koncertovať pred markýzou. Markýza vie všetko dosiahnuť v kráľovskom dvore, čo len chce. Ak ona doporučí vaše deti, potom je isté, že aj pred kráľom môžu predstaviť svoje umenie.

Mozart netrpezlive čakal výsledok zákroku baróna Grimma. Konečne došiel list markýzy Pompadour, ktorý pozýva Mozartovcov do paláca, aby sa predstavili na večierku.

V paláci markýzy Pompadour veľký počet vznešených hostí očakával vystúpenie zázračných detí. Dvorný hudobník markýzy, majster Scribelli, bol vyvolený na to, aby povedal úsudok o umení detí. Bruchatý taliansky majster s dvojitým lalokom a mudráckou tvárou počúval prednesené skladby. Keď malý Mozart sám zahral akúsi veľmi ťažkú koncertnú skladbu, rozhodne vyhlásil, že hra malého šesťročného dieťaťa nie je nič iného ako — klamstvo.

Začal mudrácky vykladať, že Mozartovci ukryli v klavíri nejaký dômyseľný strojček, ktorý zahrá ťažké hudobné dielo a malý Mozart iba nad klávesami napodob-

..........................................................................

... posledná veta ...

Po krásnom, slnečnom a šťastnom období začala sa ozajstná, vážna práca a ťažká borba so životom.

PALÁN, OTAKAR - ZA SOUMRAKU

PALÁN, OTAKAR

ZA SOUMRAKU
básně

Literární kruh, Moravská Ostrava, 1935

literatúra česká, poézia, podpis autora
64 s., čeština
hmotnosť: 136 g

mäkká väzba
stav: dobrý

NEPREDAJNÉ

*kvaja* in *H-6-2*

NÁVRAT DO RODNÉHO KRAJE

Když ve sve jizbě smuten dlím
a vzpomínky mi duší hrají, 
tu jako zdráv se procházím 
po tvojich stezkách, rodný kraji.

A z duše sejme všechnu tíž 
do Bláhovska ta cesta známá, 
zas stoupám vesel výš a výš, 
zřím malebné to panoráma.

Mě známé místo pozdraví, 
obzory dálné v jedno splynou, 
kolkolem okruh modravý 
se sklene všude nad krajinou.

Tam každou věž i vrch jsem znal, 
tam krásných chvil se budí příval; 
co nyní bych já za to dal, 
zas kdybych jednou tak se díval!

Již nikdy víc nepřijdu tam, 
ty touhy se mnou zemrou v hrudi!
Zas náhle sedím sám a sám, 
kol hrozný známý kout se budí!

KLÍMA, JOSEF - BOŽÍ MOBIL

KLÍMA, JOSEF

BOŽÍ MOBIL
fejetony, sloupky, ministory

Andrej Šťastný, Zvole u Prahy, 2003
ilustrácie Mirka Věrčáková
obálka Andrej Šťastný
ISBN 80-86739-02-3

literatúra česká, próza krátka, fejtóny, podpis autora
152 s., čeština
hmotnosť: 272 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý

NEPREDAJNÉ

*arumcz* in *H-6-2*

Zatím poslední knížka vynikajícího televizního reportéra Josefa Klímy (1951) s názvem Boží mobil je sbírkou vybraných fejetonů, které už několik let pravidelně publikuje v periodickém tisku. V nich se autor s vlídnou shovívavostí, humorem a nadhledem vyjadřuje ke každodenní tvrdé realitě, se kterou se jako investigativní žurnalista potkává v poněkud surovější podobě než většina obyčejných smrtelníků.

Klíma je autorem dvou desítek knižních titulů, několika filmových a televizních scénářů, řady písňových textů i melodií. V roce 2002 vzbudil zaslouženou pozornost čtenářů i literárních kritiků svým nejnovějším románem Loď s otroky.

• Kultovní veta •

Až jsem se zarazil, jak ta věta v podání dětských hlásků zazněla.

„Kdo se potí, nezaslouží slitování! “ křičeli nezbedníci, zhruba tak osmiletí, a honili po parku svého vrstevníka, který jim unikal jen tak tak, hrůzu v očích.

Tohle přece odněkud znám! snažil jsem si vzpomenout - a taky jsem si vzápětí vzpomněl. Kdo by ji neznal, když zní třicetkrát za den z televize.

Bylo to asi týden poté, co mě v jedné hospodě muž (už trochu přiopilý) vehementně přesvědčoval: „Řekni ňákou kultovní větu! Jsi přece člověk slova, umíš formulovat. Tak něco vymysli! “

Neměl jsem ho v tu chvíli moc rád; přišel jsem za přáteli probírat úplně jiné věci, ale na druhou stranu jsem ho chápal. Vyrábí paštiky, marmelády a další podobné pochoutky - a chce jich vyrábět ještě víc. Tedy spíš prodávat. Takže má hlavu už pěkných pár týdnů naprogramovanou na jedinou věc: Najít správný slogan. Problém je, že díky tomu se snaží vyrobit paštiku i z mozků těch, co se mu dostanou na dosah.

„Proč už nikdo nestvoří takové věty, jako třeba: Hliník se odstěhoval do Humpolce? “ lamentoval. „Nebo vzpomínáš si na film Na samotě u lesa? Jak tam Kemr říká: A chčije a chčije a chčije. To si přece pamatujou všichni! Já mám dneska na reklamu milióny, ale kloudnou kultovní větu nikdo nevymyslí! “

„Co je kultovní, nestvoříš, “ přesvědčoval jsem ho. „Kultovní se to stane až pak, zásluhou jiných. Většinou těch mladých. Žijou ve světě módních vln. A módní vlna se může šířit jen v komunitě, která je ještě otevřená, rychle vstřebává a má sklon k manipulovatelnosti. Ty si to taky pamatuješ jen proto, že jsi byl týnejdžr, když ty filmy byly nové. “

„Tak vymysli kultovní větu pro dnešní týnejdžry! “ tlačil mě. „Dám ti balík. “

Šel jsem domů a uvědomil jsem si, že vyrobil paštiku i z mé hlavy: přemýšlel jsem o kultovních větách. Proč v době našich otců bylo kultovní Svět patří nám nebo Kéž lavičko, kéž bys promluvila, a v době našich dědů Nepokradeš nebo Byli jsme před Rakouskem a budeme i po něm. A jestli by močopudný vulgarismus ze Samoty u lesa fungoval tak plošně ještě dnes, kdy zvulgárněl celý svět a sprosťárny lítají v hejnech médii jak

vlaštovky před bouřkou. Protože hne-li se svět, hne se i kult. A jak se zdá, tenhle svět se hnul k posedlosti kultem. K posedlosti zkratkou, radši vtipnou než pravdivou, radši originální než smysluplnou, radši provokativní než moudrou. Výrobky neprodává přednáška. Prodává je slogan. A o to přece jde. Možná je dnes dokonce výhodnější prodávat kult než prodávat výrobky, říkal jsem si. Ostatně - jak prosperují reklamní agentury...

Pak jsem slyšel tu větu na dětském hřišti, chvilku jsem se díval, jestli toho nešťastníka dostihnou nebo ne, jestli nemám zasáhnout - a přitom jsem si uvědomil, že jsem možná zrovna u toho vzácného porodu, kdy se z běžné věty klube věta kultovní. Protože kultovní je to, s čím se ztotožníte. S čím vyrostete, co ve vás zůstane od dětství už navždy.

(Věřím, že ta surová dáma, co v televizi likviduje ostatní jen proto, že si nestříkli do podpaží intimspray, bude hodně úspěšná. Právě se sama stala kultem. Pro syny těch, co ji vymysleli. )

ROMVÁRY, VILMOS - KORENINY - POCHUTINY V DOMÁCNOSTI

ROMVÁRY, VILMOS

KORENINY - POCHUTINY V DOMÁCNOSTI
(Fűszerek könyve)

Alfa, Bratislava, 1982
Edícia potravinárskej literatúry
preklad Július Studnický
ilustrácie K. Karmanzsionová
obálka Milan Chvíla
3. nezmenené vydanie, 15.000 výtlačkov
63-011-82

kuchárky, stravovanie, záhradkárstvo, hobby,
336 s., 89 obr., 1 rab., slovenčina
hmotnosť: 329 g

mäkká väzba
stav: dobrý

1,40 € DAROVANÉ

*gopal2* in *H-parap*R3

ANDERSEN, HANS CHRISTIAN - PASÁČEK VEPŘŮ

ANDERSEN, HANS CHRISTIAN

PASÁČEK VEPŘŮ

Sfinx - Janda, Praha, 1931 (?)
preklad Gustav Pallas
ilustrácie Einar Nerman

rozprávky, literatúra dánska,
20 s., čeština
hmotnosť: 410 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, dosky obchytané

9,00 €

*bib17*dets*

ŠIMONČIČ, JOZEF - TRNAVA OKRES A MESTO

ŠIMONČIČ, JOZEF

TRNAVA OKRES A MESTO
štúdie
Trnavský zborník III

Obzor, Bratislava, 1980
úvod Emil Hanák
fotografie Pavol Remenár, Kamil Strnisko, Ján Štibrányi, Jozef Uhrič
prebal Dagmar Veliká, Zoltán Hentz
1. vydanie, 3.000 výtlačkov
65-041-80

história, monografie,
408 s., čb fot., slovenčina
hmotnosť: 820 g

tvrdá väzba s prebalom, veľký formát
stav: dobrý, knižničné pečiatky

5,00 € PREDANÉ

*bib19*

ZIEGLOSEROVÁ, ANNA - ÚSMĚVY

ZIEGLOSEROVÁ, ANNA

ÚSMĚVY
Črty a humoresky

Emil Šolc, Karlín, 1918

literatúra česká, próza krátka, podpis autora,
96 s., čeština
hmotnosť: 183 g

tvrdä väzba (dobová preväzba), malý formát
stav: dobrý

NEPREDAJNÉ

*kvaja* in *H-6-5*

NA LETNÍM BYTĚ.

Když se paní Karla Vaňková měla vypraviti na letní byt do vesnice nedaleko Prahy, byla velice zle naladěna.

Na ves!

Co je na vsi? Slunce, vzduch, příroda. Ano, ale není tam možné uplatnit sedm klobouků a všechny letní, vzdušné, krásné šaty. Pro koho tam nosit prolamované punčochy a filigránské střevíčky?

Toho všeho bylo jí nesmírně líto.

Neboť ves byla málo utěšeně hezká, táhla se do vršku, na kterém byla louže, z níž vytékal pramének kalné vody a brázdivě tekl širokou strouhou celou vsí.

Nebyl to ani potůček, neřku-li potok! Do lesa dobrých deset minut poli, v slunci a parnu!

Vypočetla všechny tyto stinné stránky svému choti, ale ten trval na tom, že zrovna tam v té pitomé vsi chce ztrávit svoji dovolenou.

Za nevlídných pohledů paní Karly a ignorančního pohvizdování pana chotě, ubytovali se v jediné hospůdce a šli si dokonale prohlédnouti vesnici. Na cestě seznámili se s panem řídícím, s panem starostou a přidal se k nim student z Prahy, jenž tu byl u rodičů.

Paní Karla se neustále pošmourně dívala a pohrdlivě stahovala rty v úsměv.

Šli kolem hospody do lesa, když tu náhle vyletel jako sivý holub mladý, svižný syn nejbohatšího sedláka ze vsi, Pepíček Jirotka.

Utřel si rukávem rty a vousiska, na nichž mu seděla pěna piva. A rychle pospíchal ke kovárně, aniž by si valně povšiml nových obyvatel vesnice.

U kovárny se zastavila paní Karla i její choť, neboť se jim tam naskytla podívaná. Kovář nemohl okovat tvrdošijnou mladou kobylu. A tu se Pepíček proslavil, neboť on svým důmyslem dovedl koně udržet v pokoře a za jeho přispění bylo konečně hříbě okováno.

Ovšem, slunce pálilo a nebyla to malá dřina. A proto byl Pepíček všecek rozhořený v osmahlé tváři. A oči se mu nějak leskly!

Povšiml si, že krásná jemná panička z města se na něho dívá s obdivem, že jí mizí zarputilý, pohrdavý úsměv se rtů a že se na nich kouzlí usmívání jako jarního sluníčka.

Cítil se hrdinou dne!

Bože, kdy se to na vsi přitrefí! A to ještě, když se někdy při příležitosti vyznamená o pouti nebo posvícení jako nejlepší tanečník, piják, anebo třeba i vítěz v malé šarvátce, nevidí ho nikdo tak dokonalý, jako je tato krásná paní. A najednou jeho úspěchu přihlíželo tak vzácné publikum!

Pepíček cítil, jak jej hladí pohledy cizí paní.

A paní Karla najednou seznala, že vlastně ta ves není tak docela bez půvabu...

A bylo souzeno osudem, že se paní Karle na vsi dokonale zalíbí.

Večer, když si choť zasedl ke kartám s panem řídícím, starostou a studentem, vytratila se vždy na za-

...............................................................................................................................

... posledná veta ...

"Jistě!"

HVIEZDOSLAV, PAVOL ORSZÁGH - ODKAZY

HVIEZDOSLAV, PAVOL ORSZÁGH

ODKAZY

Matica slovenská, Martin, 1951
edícia Hviezdoslavova knižnica (1)
ilustrácia Emil Makovický
3. vydanie, 20.000 výtlačkov

poézia, literatúra slovenská,
230 s., slovenčina
hmotnosť: 293 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, ušpinené dosky, knižničné pečiatky

DAROVANÉ

*gopal2*

HAMAJDA, PETR - PAN ANDRTEJKR A SIR VERYMAČ

HAMAJDA, PETR

PAN ANDRTEJKR A SIR VERYMAČ

vlastným nákladom, Nespeky, 1999
obálka Magdaléna Martinovská
1.000 výtlačkov

beletria, literatúra česká, podpis autora
200 s., čeština
hmotnosť: 340 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý

NEPREDAJNÉ

*arumcz* in *H-6-2*

Proud vody dopadnuvší na bledě modravou dlaždičkovou podlahu vytrhl pana Andrtejkra z mikrospánku. S hluboko v podvědomí zakódovanou dohlížecí funkcí nad ve vaně spočívajícím tělem sira Verymače jako šelma pružně vyskočil a neslyšně se v mžiku ocitl za zády sira. Bez známky ospalosti nebo unavenosti stál připraven pomoci procitajícímu a současně pod hladinu se nořícímu siru Verymačovi.

Sir Verymač zažíval chvilky nikoliv nepodobné již nedávno prožitým. Opět šťasten se probouzel z těžkého smrtonosného spánku, ale hrůza děsivého snu se těsně po procitnutí vystřídala s děsem reality. Byl okouzlen a nadšen poznáním, že právě proběhnuvší životní událost, tak podobná těm ještě čerstvě uloženým v mysli, byla pouhým těžkým snem. Trvalo vždy jen chvilinku do skutečného procitnutí k vědomí, které bylo okamžitě vystaveno úderu šokující reality. Kdyby měl kdy, ve volné chvíli by mohl uvažovat o existenci jednoho snu probíhajícího ve druhém. Prvý končí a na něj plynule a nepozorovaně navazuje druhý, který dále pokračuje a ještě svým obsahem doplňuje nebo děsem předčí sen prvý. Oba byly pro sira jen hrůzostrašnou událostí. Sir Verymač touží po záchraně z potápějícího se korábu, na kterém mu hrozilo bezprostřední utonutí v nenáviděné vodě. Probuzení ho sice od jisté smrti vysvobodí, ale jeho tělo se v tom samém okamžiku poroučí pod hladinu vody skutečné. Není divu, že sice již v chladnoucí, ale ve stále znatelně teplé vodě byly jeho čelo a spánky ledově chladné. Pan Andrtejkr uchopil sira v podpaždí a vytahoval ho současně z vany i z mrákot. Po probuzení z mikrospánkového snu sympatizoval s bezvládným a právě probírajícím se sirem, protože mnohé dobře tušil o jeho strašných snových prožitcích. Tekutinu, kterou mu pripravil a donutil ji vypít před uložením do vany, ve sklenici zbylo jen nepatrně na dně. Pan Andrtejkr si nebyl jistý, zda se látka dokonale stačila rozpustit a nezůstala její koncentrace právě v tomto zbytku u dna sklenice. Sir Verymač se s jeho pomocí usadil do křesla a překvapivě přešel děsivou skutečnost, že byl ještě před okamžikem po krk celý ve vodě, aniž by tušil jak dlouho. Ve zlomku vteřiny se probudil a začal panu Andrtejkrovi vyprávět své zážitky z potápějícího se plavidla. Vylíčil své bloudění po prázdné temné chodbě až po spatření vlhkých podmořských skalisek z okna kajuty. Pan Andrtejkr pozorně poslouchal sira a neměl v úmyslu ho přerušovat. Domáhal se však masírování ztuhlého těla sira Verymače. Ten však po krátkém odmítnutí a delším zdráhání připustil, aby pan Andrtejkr mohl třít jeho kotníky a lýtka. Raději se nechal masírovat, protože byl tak zabrán do vyprávění, že nestačil klást Andrtejkrovi odpor. Sir se soustředil na podrobné líčení událostí, tudíž nedokázal věnovat své masáži téměř žádnou pozornost. Pro pana Andrtejkra to byl největší úspěch posledních dnů. Přes vychutnávání tohoto triumfu pozorně poslouchal vyprávění, aby ho mohl komentovat. Masíroval však s největším zaujetím a sirovi začal vysvětlovat svůj náhled na jeho děsivé sny:

- Sire, opravdu to byl hrozivý sen, ale jeho objasněním se pokusím smazat z něj váš děsivý konec. Ostatně byl to pouhý výplod vašeho odpočívajícího mozku, nikoli reálná událost, která by vás měla poznamenat. I když chápu, že ve vašem vědomí sen vyvolal značný pocit úzkosti. Vzhledem k vašemu vztahu k vodě si jasně uvědomuji, že to byl sen dvojnásobně nepříjemný. -

-Jste milý, že mi chcete vysvětlením onoho děsu ulehčit, ale nesouhlasím s vaším názorem, že takový živý sen nemůže zanechat na člověku

HERRIOT, JAMES - KEBY TAK VEDELI HOVORIŤ

HERRIOT, JAMES

KEBY TAK VEDELI HOVORIŤ
(If only They Could Talk)

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1995
edícia Spoločnosť priateľov krásnych kníh (574)
preklad Zuzana Vilikovská
obálka Jozef Pernecký
1. vydanie
ISBN 80-220-0634-3

beletria, román, literatúra anglická,
184 s., slovenčina
hmotnosť: 295 g

tvrdá väzba s prebalom

PREDANÉ stav: dobrý *inc*b-eng*
PREDANÉ stav: dobrý, knižničné pečiatky *zukol5*

Keby tak vedeli hovoriť, úvodný román z voľne na seba nadväzujúcich próz britského spisovateľa Jamesa Herriota, ktoré dnes poznajú čitatelia na celom svete, sa konečne dostáva i do rúk slovenského čitateľa. Postava zverolekára, ktorého vedie predovšetkým túžba pomáhať trpiacim zvieratám, jeho očarenie z ustavične sa opakujúceho zázraku zrodu nového života takisto ako láska k drsnému, no prekrásnemu yorskhirskému vidieku, kde sa usadil, tvoria jadro príbehov, vychádzajúcich v miliónových nákladoch. Rozkošné postavičky čudáckych farmárov či svieži portrét bohatej dobrodinky pani Pumphreyovej, majiteľky pekinského psíka Trickiho Woo, prinášajúcej do neľahkého života zverolekára svetácky lesk blahobytu, či nezabudnuteľná atmosféra pôvabného domu Skeldal House, kde sa čerstvý absolvent ubytuje u svojho zamestnávateľa, rozmarného Siegfrieda Farnona a jeho bohémskeho brata Tristana, to všetko vytvára svet plný farieb a vôní, s ktorým sa čitateľ len ťažko lúči.

Britský spisovateľ James Herriot (vl. menom James Alfred Wigh) debutoval ako zrelý pätdesiatnik. Jeho romány zo života zverolekára inšpirované vlastným poznaním dosiahli miliónové náklady na celom svete a ich televízne spracovanie patrí k najpopulárnejším seriálom vo Veľkej Británii. Narodil sa r. 1916, po skončení vysokej veterinárnej školy v Glasgowe nastúpil na prax v mestečku Thirk v yorkshirskom grófstve. Tam sa aj usadil a s výnimkou niekoľkých rokov, ktoré strávil v službe vo vojenskom letectve, ho už nikdy neopustil. Viedol tu až do svojej smrti. r. 1995 pokojný rodinný život, venoval sa literárnej tvorbe a záľubám - hudbe a dlhým prechádzkam so svojimi psami po milovanom kraji.

Keď som vošiel, slečna Harbottlová sedela so zvesenou hlavou nad prázdnou pokladničkou; vyzerala, akoby ju boli olúpili. Išlo o novú lesklú čiernu škatuľu s nápisom „Drobná hotovosť" vytlačeným navrchu bielymi písmenami. Vnútri ležala červená knižočka s príjmami a výdavkami, zaznamenanými v úhľadných stĺpcoch. Ale nijaké peniaze.

Mohutné plecia slečny Harbottlovej ovisli. Nehlučne chytila červenú knižočku medzi ukazovák a palec a osamelá šesťpencová minca sa vykotúľala spomedzi stránok a cinkla o dno škatule. „Znovu v nej bol, " zašepkala.

V chodbe sa ozvali kradmé kroky. „Pán Farnon! " zavolala. A mne povedala: „To je ozaj absurdné, ako sa ten chlap stále pokúša preplaziť popri dverách. "

Siegfried sa všuchtal dnu. Niesol žalúdočnú sondu a pumpu, z vreciek sa mu vydúvali fľaštičky s kalciom a prístroj na nekrvavú kastráciu sa hojdal v druhej ruke.

Veselo sa usmial, ale ja som videl, že je nesvoj, nielen kvôli bremenu, ktoré niesol, ale aj kvôli mizernej taktickej pozícii. Slečna Harbottlová si postavila písací stôl do rohu šikmo oproti dverám a on musel prekonať dlhý úsek koberca, aby sa k nej dostal. Z jej hľadiska to bolo strategicky dokonalé. Z kúta videla každučký centimeter veľkej miestnosti, aj do chodby, keď boli dvere otvorené, a aj von na prednú ulicu z okna po svojej ľavici. Nič jej neuniklo - bola to pozícia moci.

Siegfried pozrel nadol na hranatú postavu za stolom. „Dobré ráno, slečna Harbottlová, môžem vám nejako pomôcť? "

Sivé oči sa blýskali za okuliarmi v zlatom ráme. „To teda môžete, pán Farnon. Môžete mi vysvetliť, prečo ste znovu vyprázdnili moju pokladničku na drobné. "

„Och, prepáčte. Včera večer som sa hrozne ponáhľal do Brawtonu a zistil som, že mi chýbajú nejaké peniaze. Naozaj som sa nemal kam inam obrátiť. "

„Ale pán Farnon, za tie dva mesiace, čo som tu, sme tým prešli už aspoň desať ráz. Načo je celé moje úsilie viesť perfektné záznamy o peniazoch praxe, ak ich stále kradnete a míňate? "

„Zrejme som si na to zvykol za starých dobrých krčahových čias. Nebol to zlý systém, fakt. "

„Nebol to nijaký systém. Bola to anarchia. Tak nemôžete viesť živnosť. Ale toto som vám už opakovala toľkokrát a vždy ste mi sľúbili, že zmeníte svoje zlozvyky. Mám pocit, že som už s rozumom v koncoch. "

„Z toho si nič nerobte, slečna Harbottlová. Vyberte ešte niečo z banky a dajte si to do pokladničky. Tým to bude vybavené. " Siegfried pozbieral konce žalúdočnej sondy z dlážky a obrátil sa na odchod, no slečna Harbottlová si varovne odkašľala.

„Ešte jedna či dve záležitosti. Mohli by ste sa láskavo pokúsiť dodržať ďalší sľub, že každý deň zapíšete do knihy svoje vizity aj s cenami? Už prešiel takmer týždeň, odkedy ste urobili posledný zápis. Ako môžem vymáhať účty prvého v mesiaci? To je zo všetkého najdôležitejšie, ale ako môžete odo mňa očakávať, že to budem robiť, keď mi v tom bránite? "

„Áno, áno, je mi to ľúto, ale čaká ma záplava pacientov. Naozaj už musím ísť. " Bol na polceste ku dverám a hadička sa začala rozmotávať, keď znovu začul zlovestné odkašľanie za chrbtom.

„A ešte niečo, pán Farnon. Stále neviem rozlúštiť vaše písmo. Tieto lekárske termíny sú dosť ťažké, takže prosím, dajte si trochu záležať a neškriabte ako kocúr. "

„V poriadku, slečna Harbottlová. " Urýchlil svoj odchod na chodbu, kde si pripadal v bezpečí a pokoji. Vďačne klopkal po dlaždiciach, keď ho dobehlo známe zahrmenie. Vedela poslať ten zvuk prekvapivo ďaleko tým, že mu dodala akési napätie, a bol v tom rozkaz, ktorému sa nedalo vyhnúť. Počul som, ako šéf unavene ukladá sondu a pumpu na dlážku; fľaštičky s kalciom sa mu určite zarývali do rebier, lebo som počul, že skladá aj tie.

Znovu sa dostavil pred stôl. Slečna Harbottlová zakývala naňho prstom. „Kým vás tu mám, rada by som spomenula ďalší problém, čo ma trápi. Pozrite sa na túto dennú knihu. Vidíte všetky tieto spinky, trčiace zo stránok? Všetko sú to otázky - musí ich byť niekoľko desiatok - a ja som uviazla na mŕtvom bode, kým mi ich 

...............................................................................................

... posledná veta ...

A vedia sa na tom všetkom aspoň zasmiať?