NOVÁ POSTILA

NOVÁ POSTILA
Výklad Písma svatého na každý den v roce

Joz. Sypták - českobr. evang. farář, 1924

Biblia, náboženská literatúra,
600 s., čeština
hmotnosť: 1011 g

tvrdá väzba s reliéfnym vlysom
stav: veľmi dobrý

14,00 €

*kvaja* in *H-6-3*

PROCHÁZKOVÁ, RADMILA - KAŽDÝ DEŇ JEDNO ANGLICKÉ SLOVO

PROCHÁZKOVÁ, RADMILA
ROUSOVÁ, ZUZANA

KAŽDÝ DEŇ JEDNO ANGLICKÉ SLOVO

Nakladatelství Libereckých tiskáren, 1992
1. vydanie
ISBN 80-8526-31-7

jazyky
142 s., slovenčina, angličtina
hmotnosť: 294 g

mäkká väzba
stav: dobrý

0,40 € DAROVANÉ *THCK*

*gopal2*

BÁRTL, STANISLAV - BÍLÁ PEVNINA

BÁRTL, STANISLAV

BÍLÁ PEVNINA
Tajemství Jižní točny

Mladá fronta, Praha, 1958
edícia Věda mládeži (52)
ilustrácie J. Hochman
prebal J. Hochman
1. vydanie, 10.250 výtlačkov

cestopis, cestovanie, geografia,
232 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 647 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

4,90 € PREDANÉ

*kvaja* in *H-2-1*

Na globech a starých mapách světa se už od antických dob objevovala tajemná jižní pevnina „terra australis“. Stala se fantomem, jehož čarovné moci podlehli všichni geografové a mnozí mořeplavci XVI. a XVII. století. V každém novém pobřeží objeveném na jih od rovníku, v každém ostrůvku, který tam zahlédli, spatřovali výběžek bájné pevniny. Ale ta jim mizela dál a dál na jih, za hradbu „větrných čtyřicátých šířek“, až se zdálo, že k ní nikdy lidská noha nepronikne. A přece se našli odvážlivci, kteří překonali větrné smrště a sněhové bouře, ledovcové obry i mučivou samotu polární noci. Počínaje Cookem a Bellingshausenem, přes Weddella, Rossa, Scotta a Amundsena až po vítěznou ofensivu moderních výprav, je to jediná vzrušující píseň o statečnosti a odvaze, o přátelství na život a na smrt, o hrdinské obětavosti. A tuto píseň chce čtenářům tlumočit „Bílá pevnina“. Od prvních stránek budou spolu s objeviteli bez dechu sledovat, jak se ze tmy a mlhy vynořují část po části obrysy Antarktidy — s jejími sopkami a nunataky, s jejími tuleni a tučňáky, s její křišťálovou oslepující krásou a stálým, plíživým nebezpečím. A jako se dobyvatelé jižního pólu vždy znovu vraceli k šesté pevnině, právě tak i čtenáři se jistě budou rádi vracet k této knížce; pro vzrušení, které dává jen skutečná velikost života, pro příklad a povzbuzení.

Atkinson s pohnutím rozevřel první ze Scottových deníkových sešitů. Zrakem přelétl data zápisů. 4. leden — v ten den opustila Scottův oddíl poslední pomocná skupina. Dál šli sami. Deník hovoří o stále rostoucích svízelích cesty.

Došli? Všichni muži se shromažďují kolem Atkinsona, který čte další stránky deníku nahlas:

„V noci 15. ledna. Už jen bídných 50 kilometrů! Musíme se tam dostat za každou cenu! Děsí mne teď jen jedna strašná možnost: Norská vlajka snad už zavlála na jižní točně dřív než naše!

Úterý 16. ledna. Potkalo nás to nejhorší, co nás potkat mohlo. — Vykonali jsme dopoledne dobrý pochod, urazivše 14 km. Poslední měření ukázalo, že jsme na 89° 42' j. š. Vyrazili jsme tedy odpoledne s tím povznášejícím vědomím, že zítra s pyšnou jistotou dosáhneme svého cíle. Po druhé pochodové hodině objevily Bowersovy bystré oči něco, co považoval za označení cesty. V mlčenlivém napětí tápali jsme dál, proniknuti touž strašnou myšlenkou a týmž strašným podezřením. Srdce mi bušilo k prasknutí. Minula další půlhodinka, a tu uzřel Bowers před námi černou skvrnu. Nebyl to přirozený sněhový útvar — nemohl být — to jsme brzy poznali. Táhli jsme přímo k tomu, a co jsme našli? černý praporek připevněný na sáňkové žerdi. Nablízku bylo opuštěné tábořiště. Bylo vidět saňové koleje, přicházející i odcházející stopy lyží, zřetelné otisky psích tlapek — mnoha psích tlapek — a věděli jsme vše! Norové nás předešli. Amundsen byl první na jižní točně. Hrozné zklamání! Ale ničeho mi nebylo tak líto, nic mě tak nebolelo jako pohled na mé ubohé věrné druhy. Veškeré ty útrapy, všechna ta muka, všechno to strádání — proč? Pro nic než pro sny, které se nyní rozplynuly vniveč. Zítra musíme k točně a potom zpátky s krajní rychlostí, jaké jsme schopni.

Středa 17. ledna. Na jižní točně. — Vane prudký vítr, teplota činí 29 stupňů pod nulou a vzduch je pln zvláštní chladné vlhkosti... Není tu vidět nic, nic, co by se lišilo od hrozné jednotvárnosti posledních dnů. Velký Bože! A na toto děsné místo jsme se tak dlouho a s takovými útrapami drali, nemajíce za odměnu ani vědomí, že jsme sem dorazili první. Budiž! Je to přece jen něco, proniknout tak daleko... Teď jde o rychlý pochod zpět. Bude to zoufalý boj. Zda v něm zvítězíme?“

Čtvrtek 18. ledna. Ten den našli Amundsenův stan se zprávou, určili přesnou polohu točny a vztyčili britskou vlajku. Denní zápis končí:

„Obrátili jsme se k věrolomnému cíli své ctižádosti zády. Před námi nyní leží patnáct set kilometrů hrozně obtížné cesty — patnáct set kilometrů nekonečného tahání saní — patnáct set kilometrů strádání, hladu a zimy. Sne mých dnů, loučím se s tebou!“

První začal pozbývat sil Evans. Také jeho duševní stav byl čím dál horší. Deník podává smutné svědectví: V sobotu 17. února se Evans na pochodu zhroutil a v noci ve stanu zemřel. Právě on, jehož považovali za nejsilnějšího! Byl pohřben poblíž hory Monument Rock, u dolního konce Beardmorova ledovce. A další rány dopadaly nemilosrdně jedna za druhou.

„Pátek 2. března. Neštěstí zřídka přichází samo. Táhli jsme včera odpoledne dost pohodlně ke skladišti na střední části bariéry a potom nás stihly tři strašné rány, které zničily všechny mé naděje. Předně jsme nalezli příliš málo paliva, takže ani při největší šetrnosti s ním nemůžeme vystačit k nejbližšímu skladišti. Za druhé nám Oates ukázal své nohy: jejich prsty vypadají velmi zle, patrně při posledních mrazech omrzlý. Třetí rána přišla v noci, když vítr přinesl chmurné, zamračené počasí. Teploměr klesl přes noc pod 40 stupňů mrazu! Dnes ráno jsme potřebovali k přezutí půl druhé hodiny. Přesto jsme se vydali již před osmou hodinou na cestu, ale stopy i ukazatele cesty jsme ztratili najednou z očí a táhli jsme naslepo k severozápadu. A nejhorší je, že terén byl přímo příšerný. Jsme ve velké tísni.

Úterý 6. března. Táhli jsme s vynaložením všech sil — šlo nám o život! — a přece jsme urazili za hodinu sotva dva kilometry. Třikrát jsme se museli odpřáhnout a hledat staré koleje. Mezitím seděl ubohý Oates na saních. Táhnout už nemůže. Omrzlé nohy ho jistě strašlivě bolí, a přece je podivuhodně zmužilý.

Čtvrtek 8. března. Urazili jsme dnes ráno osm kilometrů a jsme již šestnáct kilometrů před skladištěm. — Nyní je především otázkou: Co tam najdeme? Jestli tam bylo psí spřežení, můžeme se dostat ještě kus cesty dál, ale najdeme-li tam zase málo paliva, buď nám bůh milostiv.

Sobota 10. března. Včera jsme dorazili ke skladišti, ale nijak jsme se nepotěšili. Všeho jsme tam našli málo. Ale nemohu říci, že by za to někdo zasloužil pokárání. Psi byli by mohli být naší záchranou, ale patrně sem nedorazili.. Je v tom všem osudný zmatek.“

Ve chvíli, kdy Scott psal tato slova, čekali Cherry-Garrard a Gerov se psím spřežením asi 100 km severně, u Jednotunového skladu, kde jim bouře znemožnila jít dál naproti točnovému oddílu. I nedostatek paliva ve skladech se později vysvětlil: konve stály nechráněny vždy na vrchu skladiště, mrazem popraskaly a část petroleje vytekla.

Atkinson čte ostatním další řádky deníku:

„Neděle 11. března. Oates je blízek konci. Co my učiníme a co on učiní — v Bůh. Mluvili jsme o té věci po druhém jídle. Je to statečný a dobrý člověk, ale ptal se nás o radu, ač je si vědom své situace. Co jsme mu mohli jiného říci, než ho důtklivě prosit, aby šel s námi tak daleko, jak jen bude moci. Ale jeden dobrý výsledek naše porada přece měla: poručil jsem energicky Wilsonovi, aby nám vydal prostředky k ukončení našich útrap, aby každý z nás věděl, co v krajním případě činit. 

..........................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Věda a technika potom již najdou prostředky, jak využít nesmírného zamrzlého bohatství tohoto bílého kontinentu ku prospěchu všeho lidstva.

LAMPEL, OTTO - JARO

LAMPEL, OTTO

JARO
Suita pro lidský hlas s průvodem srdce

Antonín Čejka, Praha, 1931
edícia Ratolest (2)
300 číslovaných výtlačkov
papier original Zenders, pierkovo ľahký
číslo výtlačku 92/300

poézia, číslovaný výtlačok, podpis autora, bibliofília,
50 s., čeština
hmotnosť: 120 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

NEPREDAJNÉ

*kvaja* in *H-6-5*

MAROUŠKOVÁ, MARIE - NEMČINA 1

MAROUŠKOVÁ, MARIE
NIEDERMAIEROVÁ, PAVLA
SLIVKOVÁ, OĽGA

NEMČINA 1
pre 3. alebo 5. ročník tried s rozšíreným vyučovaním jazykov na základných školách

Slovenské pedagogické nakladateľstvo, Bratislava, 1986
preklad Oľga Slivková
ilustrácie Vladimír Hájek
obálka Dagmara Petrášková, Marta Pavlíková
2. vydanie, 60.000 výtlačkov
67-080-86

učebnice, jazyky, nemecký jazyk,
288 s., slovenčina, nemčina
hmotnosť: 371 g

tvrdá väzba
stav: oddelené dosky od knižného bloku

0,90 €  PREDANÉ
*gopal2*

VAVERKOVÁ, IRENA - UČEBNICA NEMČINY PRE SAMOUKOV A KURZY

VAVERKOVÁ, IRENA

UČEBNICA NEMČINY PRE SAMOUKOV A KURZY

Slovenské pedagogické nakladateľstvo, Bratislava, 1980
obálka Karol Prudil
2. vydanie
67-333-80

učebnice
744 s.,+120 príloha nemčina, slovenčina
hmotnosť: 920 g

tvrdá väzba

0,40 € stav: ušpinené uvoľnené dosky od knižného bloku  *gopal2* DAROVANÉ THCK

EVANGELIUM SVATÉHO MARKA / LUKÁŠE / JANA

EVANGELIUM SVATÉHO MARKA
EVANGELIUM SVATÉHO LUKÁŠE
EVANGELIUM SVATÉHO JANA
přeloženo a obšírně vyloženo
od
Františka Sušila

Dědictví sv. Prokopa, Praha, 1885
preklad František Sušil
2. vydanie

Biblia, náboženská literatúra,
600 s., čeština
hmotnosť: 1280 g

tvrdá väzba, veľký formát
stav: veľmi dobrý, dobová preväzba, zviazané spolu s Evanjeliom sv. Lukáša a sv. Jána

59,00 PREDANÉ

*kvaja* in *H-2-1*

BEČKA, JOSEF VÁCLAV - SLOVNÍK SYNONYM A FRAZEOLOGIZMŮ

BEČKA, JOSEF VÁCLAV

SLOVNÍK SYNONYM A FRAZEOLOGIZMŮ

Novinář, Praha, 1977
edícia Knihovnička novináře (16)
1. vydanie, 7.200 výtlačkov

jazykoveda, slovníky
432 s., čeština
hmotnosť: 617 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: výborný

2,00 €

*H-5-1*

MURZAJEV, E. M. - NEZNÁMYMI KONČINAMI

MURZAJEV, E. M.

NEZNÁMYMI KONČINAMI
(Neproterennymi puťami)

Šport, Bratislava, 1962
preklad Ján Mojžiš
obálka Zdeněk Burian
1. vydanie, 7.000 výtlačkov
77-005-62

turistika, cestopis, cestovanie,
250 s., + 24 s. fot., slovenčina
hmotnosť: 398 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, prebal opotrebovaný

2,00 € PREDANÉ

*gopal2* in *parap*

Horolezecké a cestopisné knihy mávajú mnoho oddaných čitateľov, ktorých nadchýnajú exotikou ďalekých krajín, ale zároveň aj obohacujú novými poznatkami o neznámej prírode a živote iných národov. Aj E. M. Murzajev. jeden z popredných sovietskych cestovateľov a zemepiscov, predkladá čitateľovi takúto knihu. Zhrňuje v nej svoje bohaté zážitky z početných ciest a výsledky, mnohoročného vedeckého bádania v stredoázijských púšťach, na "Streche sveta", Ťaň-šani a v ďalekom Mongolsku, vlasti povestného Džingischána. Nie, nehovorí k nám ako prísny, na slovo skúpy vedec, ale zväčša ako pohotový rozprávač s citlivou dušou, ktorý sa nadchýna krásou prírody, vyhľadáva zaujímavé príhody, raduje sa z úspechov a žiali nad nezdarom. Autor nás vedie piesočnatými, vyprahnutými púšťami Kara-kum, kde voda je pre výpravu často vzácnejšia ako kus zlata, v obrazotvornosti vystupujeme s ním i celou výpravou do úzkych priesmykov a na strmé svahy pamírskych štítov, plavíme sa po grandióznom jazere Issyk-Kuľ, ovrúbenom mohutnými „Nebeskými horami", vstupujeme do príbytkov mongolských chovateľov dobytka, aby sme sa oboznámili s ich spôsobom života, prácou, kultúrou a národnými obyčajami. Na stránkach knihy stretávame aj vzácneho gobijského medveďa, ktorého videlo iba pár šťastlivcov, zvláštne druhy antilop, divé ťavy, kulana, ba oboznamujeme sa aj s ojedinelým koňom Prževaľského. Žasneme vedno s autorom nad mohutnosťou prírodných síl, ktoré dokážu v okamihu zmietnuť osadu či les z povrchu zemského, závalom vytvoriť nové, veličizné jazero alebo úplne zmeniť tok rieky a úrodné zeme premeniť na holú púšť. No obdivujúc zavlažovacie kanály a zelené polia vysoko na svahoch pamírskych hôr, zároveň si uvedomujeme veľkosť ľudského umu a silu človeka, ktorý sa smelo stavia do cesty prírodným živlom, krotí ich a núti poslúchať. Murzajevova kniha ukáže čitateľovi kus neznámeho sveta, zaujímavo porozpráva všeličo nové o púšťach i nebotyčných horstvách, rastlinstve i živočíchoch, radostiach i strastiach cestovateľov a priblíži svet ľudí ďalekých krajín.

Issyk-Kuľ a okolité malebné oblasti Taň-šaňa priťahujú každý rok mnoho turistov, rekreantov a nemocných. Vysoké zasnežené štíty mohutných chrbtov Ala-tau radi navštevujú horolezci Kazachstanu a Kirgizska. Východná časť Issyk-Kuľa a zeleňou vysadený Prževaľsk sú obľúbenými miestami odpočinku pracujúcich severného Kirgizska. V Prževaľsku, v meste, ktoré leží vysoko nad morom, blízko veľkého jazera a zasnežených hôr, býva dosť chladno a človek tom

ľahko znáša stredoázijské leto.

Na okolí Issyk-Kuľa nachádzajú sa kúpele s minerálnymi vodami, ktoré sú známe aj ďaleko za hranicami Strednej Ázie. Kúpele Džety-Oguz sú skryté v úžľabine na severnom svahu Terskeja, iba dvadsaťosem kilometrov od brehu Issyk-Kuľa. Ležia vo výške 2200

metrov. Termálne pramene Džety-Oguza chrlia vodu, ktorá dosahuje 41 —43 stupňov.

Ďalšie kúpele, Aksu, sú taktiež hojne vyhľadávané, najmä pre svoje mierne mineralizované vody. Na samom brehu Issyk-Kuľa leží kúpeľná osada Kojsara — jedno z najobľúbenejších výletných miest obyvateľov Issykkuľskej kotliny. Kojsara je prímorsko-podhorským klimatickým rekreačným miestom.

Orientálne národy poznajú Issyk-Kuľ už dávno. Číňania ho poznali pod menom Žechaj, čo v preklade znamená teplé more;

Mongoli ho nazývajú Tumurtu-núr, čiže železné jazero. V ruských prameňoch sa Issyk-Kuľ spomína už roku 1724, keď cár Peter vyslal posla kapitána Unkovského ku kalmyckému chánovi. Kapitán Unkovskij napísal zprávu o svojej ceste, v ktorej podal podrobný opis precestovaných krajov a ku ktorej pripojil aj nákresy všetkých hôr, riek a jazier, ktoré videl na svojej dlhej ceste. Len sa nevedelo, či Unkovskij bol aj na východnom brehu jazera, pri ústí riek Tup a Džargalant, tam, kde dnes stojí mesto Prževaľsk; v každom prípade však na mape, ktorú zanechal, vidno východný záliv jazera a obe tieto rieky. K Issyk-Kuľu viažu sa početné legendy, povesti a rozprávky. Má aj svoju „Povesť o neviditeľnom meste Kiteži". Pri južnom brehu jazera, kde do neho vteká rieka Ton, vidieť pod vodou rozsiahle zrúcaniny; na inom mieste, pri Kojsare, počas búrky vyhadzujú vlny na breh kosti a čriepky kuchynského riadu. Na severnom brehu, pri stanici Tur-Ajgyr, pol kilometra od brehu, našli pod vodou zrúcaniny stavísk. Povesť rozpráva, že kedysi na severnom pobreží jazera stálo bohaté obchodné mesto Sikuľ. Na južnom brehu boli zas mestá Jar, Ton a Barschon.

Už v VII. storočí viedla jedna z hlavných obchodných ciest z Európy do Číny cez Boomskú rozsadlinu a popri jazere Issyk-Kuľ až do Kašgarska, odkiaľ zas vychádzala dobrá poštová cesta až do Pekingu.

Početné pamiatky hmotnej kultúry, vyskytujúce sa na brehoch jazera Issyk-Kuľ, pomôžu preštudovať a spoznať bohaté dejiny celého) kraja. No aj dnes je už jasné, že kotlina Issyk-Kuľa zohrala veľkú úlohu v dejinách Sedmoriečia.

Issyk-Kuľ sa už dávno stal objektom výskumu. Ako pred revolúciou, tak aj po nej neraz jazero navštívili vedecko-výskumné výpravy, ktoré sa neobmedzili iba na získavanie všeobecných údajov o jazere. Vytýčili si špeciálne výskumné úlohy: zemepisné, hydrologické, hydrochemické, hydrobiologické, ichtyologické a mnohé iné. Vďaka týmto prácam, podniknutým hlavne Akadémiou vied SSSR, možno jazero Issyk-Kuľ považovať za jednu z najlepšie prebádaných vodných nádrží v Sovietskom sväze.

Naposledy som Issyk-Kuľ videl koncom roku 1950. Dopravné lietadlo letelo na linke Prževaľsk—Tamga —Rybačie — Frunze. Hneď po štarte sa dolu v žiari slnka zaligotala síňava hlbokého jazera. Lietadlo letelo nad vodou, ale bol dobrý výhľad aj na zasnežené končiare, vrúbiace jazero: na juhu — Terskej, na severe — Kungej. Bolo vidieť mäkké pestrofarebné nánosy v predhoriach Terskeja, rozhlodané hustými bizarnými vráskami, a hlboké údolia riek, vtekajúcich do úzkych kľukatých zálivov. A napokon sa pod lietadlom rozprestrela pustá rovina pri západnom výbežku jazera a vynorila sa rušná osada Rybačie.

Lietadlo vystúpilo vyššie a vletelo do spleti hôr, aby sa o polhodinu vynorilo nad priestranstvami úrodného Čujského údolia.

Kavak-tau

Od Aralského jazera až po holú púšť Gobi tiahnu sa ozrutné reťaze hôr. Na samých hraniciach medzi Kirgizskou sovietskou socialistickou republikou a Čínou týči sa štít Chan-tengri — kráľ nebies — a štít Víťazstva, ktoré sú hlavnými končiarmi horskej sústavy. Ako hrozní strážni obhliadajú si zo svojho postavenia nadoblačné dŕžavy.

Pramení tu viacero veľkých riek. Belasé ako obloha, mútne ako káva s mliekom, priezračné i belavé, razia si urputne cestu úzkymi rozsadlinami a vtedy nevidno vodu, len bielu, kypiacu penu, ktorá sa na slnku trbliece a ihrá všetkými dúhovými farbami. 

HORYNOVÁ, ANNA - ZELENINÁRSTVO

HORYNOVÁ, ANNA

ZELENINÁRSTVO

Štátne pôdohospodárske nakladateľstvo, Bratislava, 1954
edícia Učebnice (9)
obálka J. Veneni
5.300 výtlačkov

záhradkárstvo, botanika, hobby,
248 s., čb fot., slovenčina
hmotnosť: 344 g

tvrdá väzba
stav: dobrý

1,00 €

*gopal2* in *parap*

MIKSZÁTH, KOLOMAN - SLAVNÁ ŽUPA

MIKSZÁTH, KOLOMAN

SLAVNÁ ŽUPA
(A tekintetes vármegye)

Spolek pro vydávání laciných knih českých, Praha, 1886
edícia Matice lidu (ročník XX., číslo 5)
preklad František Brábek

beletria, novela, literatúra maďarská
144 s., čeština
hmotnosť: 106 g

tvrdá väzba, malý formát
stav: dobrý, dobová tvrdá preväzba

3,00 € PRFEDANÉ

*kvaja* in *H-2-5*

Aninčina pana učitele k obědu; v takový den pan Čopanka z důvodů snadno pochopitelných nemohl nikdy odpoledne učitelský svůj úřad vykonávati.

Nepůsobilo-li Anně učení příliš mnoho radostí, spůsobovalo Juliu Tóthovi i to hořkost, co jiným je blažeností, totiž prázdniny. Tu bylo konec hrám, čarovným večerům na břehu řeky Tisy. I on musil napsati lístek: „Drazí rodičové!“ — neboť tak tituloval denní hosty, kteří se ho byli ujali — „prázdniny se přiblížily, kam smím přijeti?“ Tentokráte došlo na fiškala; on pro něj přijel po zkouškách, poněvadž měl právě v městě nějaké řízení, vyplatil Ondřeje Molnára a pravil k hochovi: „Seber svůj raneček, ale honem!“

Pak se obrátil k Molnárovi:

„Nuž jak bude na přes rok?“

Pan Ondřej Molnár prohlásil, že hocha budoucně již na stravu nevezme.

Nastalo delší, trapné mlčení. Slova Molnárova zazněla komnatou tak děsně, jako hrdelní rozsudek.

Hoch upustil z ruky raneček a neodvážil se již na nikoho pohlédnouti. Myslil, že se mu srdce roztrhne, že na místě zemře. Černé oči Anniny zalily se slzami, i vyběhla z pokoje.

„Cože? Vy hocha již nechcete?“ rozdurdil se fiškál, jenž trochu nedoslýchal. „Což jsme neplatili řádně, co? Nebo je snad nezbedným?“

„Ne, ne,“ pravila rychle domácí paní, „bude lépe, synáčku, když si sedneš zatím na vůz.“ Pohladila mu hlavu. „Neboj se, neboj,“ pobízela provázejíc jej ke dveřím, ku kterým hoch se sklopenou hlavou a chvějícím se tělem kráčel. Hubená postava jeho ještě více se spadla; ohnutou páteř bylo viděti skrze řídký kabátek. „Ubohý broučku, vždyť to nějak srovnáme ! Neboj se, vždyť to nějak srovnáme . . ."

„Ten hoch zimy nepřečká,“ pravil Molnár, když byl hoch vyšel na dvůr. „Proto mi ho na podzim ani sem již nepřivádějte; doveďte jej k Naglovým, tam jest také dobré místo. Já ho již nechci. Co bych s ním počal? Ubližuje mi jen na cti. Tomu nejde nic, pranic k duhu. Kdybychom jej krmili nebeskou manou, zůstal by přece tak hubeným, jakým je. A pro tu jeho hubenost dělají mně lidé výčitky, pane . . .“

Slova tato pronášel pan Molnár s opravdovou trpkostí. Cítil co říkal a byl přesvědčen, že hájí jen svou vlastní čest a proto musil hoch se „špatným základem“ dům jeho — snad na věky — opustiti.

Odešel, odešel! A když se vrátil po dvou měsících, dali jej k Naglovům. Vždyť je tam také dobré místo. Je-li zde nebo tam, proto se svět nevyšine ze svých kolejí.

Také se nevyšinul, ale hoch od té chvíle ještě více chřadl a stával se očividně bledším a slabším. A co bylo nejpodivnějším, na Molnárovic vrata nikdy ani nepohlédl.

Ale proč nepřichází ? lámali si hlavu vykrmení studenti Molnárovic. Někdy zmínili se o něm manželé Molnárovi. Snad na nás nezanevřel na dobro?  Kam pak by ten hněv se vešel. V těle, v kterém i duše je již na skoku, hněv dlouho nevydrží.

A přece jej to asi velmi bolelo, neboť jednou (bylo to tuším v neděli) viděli jej odpůldne jíti kolem a ani nepohlédl na dům, ani oka nepozdvihl k oknům; kráčel mimo ně tak, jakoby šel kolem cizího, zcela lhostejného místa. Ale strojené držení těla prozrazovalo, že ubohý Julius lhostejnost tuto jen líčí.

Asi za dvě neděle potom zadržela jej sama

...............................................................................................................................................................

... posledná veta ...

A přece si vzpomínám jen s jakousi bolestnou láskou na tato zlá, dravá zvířata!

POKORNÝ, PETR - TOMÁŠOVO EVANGELIUM

POKORNÝ, PETR

TOMÁŠOVO EVANGELIUM
překlad s výkladem

Kalich, Praha, 1982
Komenského evangelická bohoslovecká fakulta, Praha
2. doplnené vydanie

náboženská literatúra, Biblia,
172 s., čeština
hmotnosť: 166 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

9,90 € PREDANÉ

*H-5-1*

Město postavené na vysoké hoře a opevněné, nemůže padnout ani nemůže být ukryto.

Paralela k Mt 5,14 /srv. Izajáš 28,4 a 2,2/. Motiv opevnění mohl snad dle Schrageho vyvstat pod vlivem Mt 7,24.

Zdvojený přívlastek a zdvojený přísudek tvoří jakýsi paralelismus. Nelze proto zcela vyloučit, že by mohlo jít o výrok, který se dochoval z předsynoptické tradice.

Pap..Oxyrh. l,r.15-20 má shodné znění.

Nelze tu zjistit vliv gnostického pojetí. Spekulace Naasejakého traktátu o pevnosti, v níž je uzavřen "vnitřní člověk" /Hippol.phil.V,7,36/, není s tímto výrokem logicky spojena.

Ježíš řekl: Co slyšíš jedním uchem - i jiným uchem vyhlašujte to z vašich střech. Nikdo totiž nerozsvěcuje lampu a neklade ji pod nádobu ani ji neklade na skryté místo, ale klade ji na svícen, aby všichni, kdo vcházejí dovnitř a všichni, kdo vycházejí ven, viděli její světlo.

První část je paralelou k Mt 10,27: L 12,3 /Q/, kterou patrně až překladatel do koptštiny přizpůsobil i formálně matoušovské verzi. Papyrus z Oxyrhynchu l,r.20-21 zde končí, má z tohoto logia jen začátek, který se shoduje s koptským textem. Jen první slovo /vztažné zájmeno/ bylo asi v plurálu: Ty věci, které /řecký: * ; opisovač to vynechal, splynulo mu to s následujícím * v ****** /.

Doslovný překlad: co slyšíš svým jedním uchem - i jiným uchem lze možné vyložit: "Co slyšíš svým jedním i druhým uchem..." nebo "Co slyšíš svým uchem, i jinému uchu to vyhlašujte..."

První část byla u Ježíše výzvou k zvěstování království božího, kterou synoptici chápali již také jako výzvu k misii.

Druhá část /o světle/ mé obdoby v Mk 4,21: L 8,16 a Mk 5,15 : L 11,23 /Q/. Nejbližší je znění z L 8,16. Původní smysl tohoto slova je ujištění o příchodu království božího, které Ježíš zvěstoval. Matouš však je také již chápe jako výzvu k misii. Redaktor Tomášova evangelia neupravil tento výrok gnosticky, i když by to bylo snadné /Grobel/.

Ježíš řekl: Když slepý povede slepého, spadnou oba do jámy.

Téměř shodné s Mt 15,14 /srv. Lk 6,39/. Smysl je jasný. Gnostikové chápali snad tento výrok jako varování před radami negnostiků /Haenchen/.

Slepota /srv. log. 28/ je tu opakem gnostického osvícení /evang. Filipovo - NHC II,64,6nn/.