GAISLER, JIŘÍ
ZA OPONOU PŘÍRODY
Panorama, Praha, 1985
edícia Knihy o přírodě
ilustrácie Jan Dungel
prebal Milan Jaroš
1, vydanie, 27.000 výtlačkov
11-024-85
biológia, príroda
164 s., 75 far. fot., 8 far. il., 33 čb il., čeština
hmotnosť: 510 g
tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu, knižničné pečiatky
0,90 € darované
*bib10*
Stále častěji uvažujeme, že je třeba přírodu chránit, aniž si uvědomujeme, že bez ní bychom ani nemohli existovat. Tato kniha seznamuje čtenáře s hierarchií přírodních jevů a v hrubých rysech načrtává nejdůležitější procesy, souvislosti a vztahy, jimiž se hospodářství přírody řídí. Jejím cílem je přispět k tomu, aby se ekologické myšlení dostalo do povědomí co nejširšího okruhu lidí.
Na mnoha místech v Římě čteme zkratku S.P.Q.R. Znamená latinská slova Senatus Populusque Romanus - senát a lid římský. Slovo lid, populus, je základem termínu populace. Populace tedy původně představuje soubor lidí, například obyvatel určitého státu, příslušníků jednoho národa, etnické skupiny, anebo lidi spojené bydlištěm či pracovní činností, třeba městská populace, zemědělská populace. Tento demografický pojem si vypůjčilo mnoho dalších oborů, i tak vzdálených jako třeba matematika. V astronomii se mluví o populaci hvězd. Vždy jde o nějaký relativně stejnorodý soubor prvků. Vysvětlili jsme si už dříve, jak tento pojem chápe ekologie. Připomínám jen, protože se v tom někdy chybuje, že všichni příslušníci určité populace musejí patřit témuž druhu. Říkáme, že populace je homotypický soubor jedinců. Příslušníci tohoto souboru se nicméně navenek mohou dost lišit. Populace totiž zahrnuje nejen dospělé jedince, ale i všechna vývojová stadia jako vajíčka, larvy, kukly a mláďata.
Než si povíme o ekologických charakteristikách populace, musíme se aspoň krátce podívat na genetické pozadí, jež rozhodujícím způsobem podmiňuje vlastnosti každé populace. Každý příslušník populace je vybaven souborem dědičných vloh, jenž se označuje jako genotyp. Tato genetická informace je na první pohled neviditelná, lze ji však zkoumat prostřednictvím jednotlivých fenotypů. Fenotyp je soubor zevně patrných znaků určitého jedince, které jsou výsledkem interakce mezi jeho genotypem a vlivy okolních prostředí. Nemusí to být jen znaky morfologické jako velikost, tvar těla nebo stavba jednotlivých orgánů. Součástí fenotypu jsou i vnitřní fyziologické pochody nebo projevy chování. Fenotyp je realizací genotypu, která může být modifikována působením vnějších ekologických faktorů.
Řekli jsme už, že populace je jen relativně stejnorodý soubor. Vyznačuje se tedy určitou variabilitou, to znamená, že její příslušníci nejsou absolutně stejní. Kdyby byli stejní, byl by soubor dědičných vloh čili genů celé populace, totožný s genotypem každého jedince. Každá přírodní populace zahrnuje však větší počet genotypů. Tyto genotypy jsou určeny frekvencí alel. Definovat alely není snadné, nechceme-li se pouštět do obšírnějšího výkladu o genetice. Snad postačí vysvětlení, že alely představují dva geny uložené na tomtéž místě (říká se mu locus) dvou homologických chromozómů, tedy chromozómů jednoho páru. Alely jsou dvě dědičné vlohy ovlivňující týž znak, ale každá z nich ovlivňuje tento znak jinak než druhá, například aby květy byly bílé nebo červené, plody hladké nebo svraskalé apod. Soubor genů a jejich kombinace v celé populaci představují genofond této populace. Projevem genofondu jsou pak všechny vlastnosti populace a také její tvarová rozrůzněnost čili polymorfismus. Důležitou vlastností populace organismů je také to, že si jedinci uvnitř této skupiny mohou vyměňovat genetické informace.
Stejně jako jedinec i celá populace vzniká, roste, diferencuje se, stárne a zaniká. U organismů, které se pohlavně rozmnožují, můžeme teoreticky uvažovat nebo i laboratorně vytvořit situaci, kdy populaci tvoří přesně definovaný sled generací. Řekněme, že populace začíná jako soubor zygot, oplodněných vajíček. Tato populace zygot tvoří počátek první generace. Oplodněná vajíčka se začnou rýhovat, vzniknou embrya, vyvíjejí se, posléze se narodí mladí jedinci. Mláďata rostou, pokračují ve vývoji, až se z nich stanou dospělci. Během tohoto vývoje první generace však část zygot zahyne. Také některé zárodky zahynou, podobně i mláďata. Uhynou i někteří dospělí jedinci dříve, než se mohou zapojit do rozmnožování, jiní sice žijí, ale z různých důvodů se nerozmnožují. Pro další osud populace je rozhodující ta část dospělých jedinců, která se zapojí do rozmnožovacího procesu: to je reprodukční složka populace. Tito samci a samice vytvoří ve svých pohlavních žlázách zárodečné buňky, gamety. Velká většina těchto gamet, zejména samčích spermatozoidů, opět zahyne. Jen malá část z nich navzájem splyne, aby vytvořily soubor zygot, počátek druhé generace.
Při všech přechodech z jednoho stadia k dalšímu se uplatňuje přirozený výběr čili selekce. Tento výběr preferuje genotypy, které mají z různých důvodů větší pravděpodobnost přežít nebo uplatnit se v rozmnožovacím procesu než jiné genotypy. Poněvadž žádná, ani umělá populace nežije ve vakuu, uplatňují se při selekci vnější faktory, u přírodních populací samozřejmě i vlivy jiných populací, tedy jiných souborů organismů. Při přechodu z jedné do další generace se navíc mohou uplatnit náhodné změny v genotypech, mutace. Mutace postihují především zárodečné buňky. Takto dochází v souladu s působením - nebo chceme-li s tlakem -vnějších faktorů k evolučním změnám celé populace. Tímto zjednodušeným nástinem zakončíme náš letmý pohled do populační genetiky.
Ekologické charakteristiky populace lze popsat, nebo je vyjádřit jako statistické funkce. V každém případě jsou to však výhradní vlastnosti celé skupiny a nikoli charakteristiky jedinců v této skupině. Jednou ze základních vlastností každé populace je její hustota. Hustota populace je velikost populace ve vztahu k nějaké jednotce prostoru. Podle toho o jaké oragnismy jde a v jakém prostředí tyto orga-
ŘECKO - TURECKO - KYPR
