MATULOVÁ, MILADA
LAŠSKÁ BALADA
román
Novina, Praha, 1941
edícia Hlasy země (32)
obálka Vladimír Kovářik
beletria, román, podpis autorky
244 s., čeština
hmotnosť: 379 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý, autorská dedikácia pre Jaroslav Máj (1879-1943) - riaditeľ vydavateľstva Novina
NEPREDAJNÉ
*H-7-1*
Čtenářům Hlasů země se představuje autorka docela nová, která si přináší nepřeberné bohatství dramaticky rozvichřeného děje a věrně odpozorovaných lidských osudů, jejichž nositelé tu vyrůstají v opravdové typy. Tato strhující dějovost a vypravěčská plynulost převyšuje i mravní pathos, když Matulová heroisuje zvláště své postavy ženské a vrhá na jejich životy baladický stín. Lašský venkov, jehož znalost si autorka osvojila pečlivým studiem, žije v románě ve všech svých složkách, sociální, hospodářské i mravní. Tvrdý život chudé země lašske je tu zobrazen v urputném zápase několika rodin, jejichž osudy se vzájemně proplétají. V popředí je rodina Pětrošova. Na ní ukazuje Matulová těžký úděl lašské ženy a mravní rozvrat, který vrhá své reflexy i na život dětí. Nejstarší dcera, Anička Pětrošova, stává se hrdinkou románu. Vidíme její citový růst až k té chvíli, kdy se v ní probudí láska k Janu Šamajovi. Chudá, musí se odříci i této své lásky a prožívat těžký osud pracující ženy v manželství se Štěpánem Hylvarem. Po její předčasné smrti přijímá její osud mladší sestra Mářa. A tak jako tyto dva typy ženské, něžná a citlivá Anička a prudká a vznětlivá Mářa, dítě nedovolené lásky, pokoušející se ve zmatcích svého mládí o násilné vysvobození ze života, k nimž se ještě druží typ ženy ze starší selské generace, přemýšlivá Alena Sýkovecká, vystupují v románě v živém realistickém pojetí i svérázné typy mužské. Alois Pětroš, furiant a oposičník obce, a Jan Šamaj, moderní selský hoch. Matulová vidí své postavy srdcem a komponuje je do epického celku rozumem, který ji nutí, aby podávala tvář skutečného života nezkresleně. V celém tom baladicky zakročeném dějovém pásmu žije lašská země, dosud málo objevená literaturou, a v tom je hlavní váha tohoto románu.
Slunce stálo hezky vysoko, lidé se ještě oháněli na polích motykami, neboť nebylo dlouho po svačině, když se teta Sýkovecká oblékala tak pečlivě jako v neděli do kostela. Chystala se sejít do Louček k bratrovi, ať už ji tam uvidí rádi nebo ne.
Tak to přece nemůže nechat, když je člověk a jeho duše v nebezpečí. Není z těch, kdo si myslí, že se modlitbou všechno spraví, neskládá všechno na Pána Boha, třeba ji lidé mají za pobožnůstkářku. S dobrou vůlí a dobrým slovem se dá ledacos napravit. Upozorní bratra, kam to takhle s Mařou povede. Přiběhla v poslední době několikrát na kopec jako zatoulaný psík a prozradila leccos ze svého podivného myšlenkového světa. To ji tolik lekalo, jako by to byl zcela jiný tvor než prostý člověk.
A teď ta příhoda v kostele!
Teta Sýkovecká toho navykládala Maři tolik krásného, ba tajuplného o kostele, že se tam Mařa jedné neděle potají vypravila. Uprostřed velké mše se prodrala zástupem vesničanů a stanula před stupni oltáře jako vyjevená právě v té chvíli, když kněz pozvedával monstranci a ministranti začali silně zvonit. Ohromená Mařa se polekala zvonění, světel na oltáři i přísné tváře knězovy, vykřikla a couvala pozpátku do středu kostela, vrážejíc do klečících lidí zbožně sehnutých a bijících se kajícně do prsou.
Štěstí, že teta Sýkovecká seděla v přední lavici na kraji, vylovila děvče s klidnou rozvahou, ukonejšila je, cosi mu šeptajíc. Vyvedla je z kostela, neboť bylo chudinka oblečené jen tak po domácku, sukýnku mělo roztrženou a zřetelně zaplátovanou. Tak ji nemohla nechat v chrámě při sobě.
Selka Sýkovecká byla jiná než ostatní ženy, jako by stála výše a pevněji. Proto snad nikdo ji nepojmenoval „Sýkovčenou“, ale paní Sýkoveckou. Velkooká, s nehybnými rysy, s řídkým úsměvem na rtech, činila už na pohled dojem silné osobnosti. Bylo se možno o ni opřít v těžkostech života. Sloužila zemi trpělivě a oddaně a vnutila tahům obličeje trvalou mírnost i ve chvílích rozmrzelosti a únavy. Považovala mírnost, snášenlivost a všechny ctnosti za povinnou daň své víře, jejíž důležitost v lidském životě kladla na místo nejvyšší. Svou ukázněností, ať k ní dospěla jakkoliv, rozlévala pohodu a zachraňovala často klid ve dnech bouřlivých, kdy se na rty mužů hrnou nevybíravá slova, barvící do popelava život žen na vsi. Sotva si však lidé kolem ní uvědomovali, že touží v úzkosti po jejím klidu a její jistotě, jako se touží v mrazu po teplém místě u krbu. Nebyla povolána, aby zabránila nepravosti?
Oblékla se do tmavých šatů, vlasy dobře přihladila pod šátek, který vázala jednoduše pod bradou. A šla.
Žito narostlo už zvýši člověka, pšenice po pás, oves
ANTRPOFAGIE A POHŘEBNÍ RITUS DOBY BRONZOVÉ
