BIĽAK, VASILPAMĚTI VASILA BIĽAKA I.
Unikátní svědectví ze zákulisí KSČ
Agentura Cesty, Praha, 1991
edícia Propadliště dějin (15)
ISBN 80-85363-05-4
životopisy
152 s., čeština
hmotnosť: 163 g
mäkká väzba
1,00 € stav: dobrý *priva*bio*
Na přelomu let 1987 -1988 byl Vasil Biľak ještě členem předsednictva a tajemníkem ÚV KSČ a především jedním z nejvlivnějších politiku. Nejvyšší stranické vedení přesto neváhalo zastavit tehdy zahájené vydávání výňatku z Biľakovy knihy Milníky mého života a její rukopis byl stažen také z nakladatelství. Už to je pro knihu bezpochyby nejlepší reklama. Sám obsah vysvětluje, proč tomu tak bylo. Ojedinělé svědectví ze zákulisí KSČ je zcela mimořádným příspěvkem k hodnocení naší novodobé historie. Pokud jde o tzv. krizové období na konci šedesátých let, je svědectví Vasila Biľaka skutečně unikátní. Druhý díl Biľakových pamětí je plně věnován událostem z let 1968 -1969. Nejde o záznamy postranního pozorovatele, ale o zasvěcenou výpověď jednoho z havních protagonistů.
Můj nástup na poverenicto školství a kultury nebyl nijak slavný. Nikdo mne nepřišel uvést. Nebyl nikdo, kdo by svolal vedení a pracovníky povereníctva školství a kultury. Přišel jsem jako samozvanec. Bylo třeba svolat pracovníky nebo alespoň komunisty. Svolat všechny pracovníky poverenictva nebylo možné - nebyl tak velký sál, aby se tam všichni vešli. Poprosil jsem, aby výbor stranické organizace svolal členy strany a ty bezpartijní, kteří zastávali vedoucí funkce. Představil jsem se jim a poděkoval soudruhu Sýkorovi za práci. Oznámil jsem jim, že jsem byl schválen do této funkce ústředním výborem, že chci dělat dobrou práci, plnit linii strany a že každý, kdo mi bude chtít pomáhat, bude vítaným spolupracovníkem.
Byl jsem si vědom určité zákonitosti, která panuje zpravidla v každém kolektivu, velkém i malém. Že jsou minimálně tři proudy. Tři skupiny pracovníků. Jedna, která je ráda, že starý šéf odchází a těší se. Má připraveno plno argumentů a klepů, o kterých bude referovat novému šéfovi. Druhá skupina, jednou větší, početnější, jednou méně početná, je ta, která sympatizovala se starým šéfem, zvykla si na něho, lituje, že odchází, má určité obavy, co s nimi bude, zda nebudou novým šefem podezíráni a už vytvářejí nedůvěru k novému šéfovi, přistupují k němu s velkým odstupem. Třetí skupina, zpravidla nejpočetnější, je jakoby indiferentní, nad vším. Této skupině je jedno, zda je starý nebo nový šéf, bere to pasivně a říká si: Uvidíme jak se nové koště osvědčí. Uvidíme, co dokáže a podle toho se zachováme.
Zajímavé bylo pro mne první kolegium. Většina vedoucích odborů pochybovala, že budu schopný kolegium vést. Cítili se být téměř uraženi, že nějaký krajský vedoucí tajemník, odněkud z Prešova, přichází na jejich poverenictvo školství a kultury a má vést kolegium. Pro ně to byl posvátný orgán. Snad dokonce něco víc než ústřední výbor strany.
Velmi poctivě jsem studoval po nocích materiál, který mělo kolegium prodiskutovat, usnesení, která byla navrhována a svědomitě jsem se připravil. Myslím, že jsem obstál a udělal dobrý dojem. Dokonce ani ti poctiví nemohli pochopit, kde jsem se to naučil. Neznalost stranické práce způsobila, že nevěděli, co všechno se musí řešit ve stranických orgánech. Krajský výbor strany rokuje o mnohém, jsou různorodé otázky života lidí v kraji, od zásobování mlékem přes kvalitu chleba, výkup, orbu, setí, práci v závodech, školách, kulturu, divadla atd. a že všechno se musí projednat s velkou odpovědností, protože rozhodnutí krajského výboru strany má zpravidla větší dopad na život společnosti v kraji, než rozhodnutí kolegia. Rozhodnutí kolegia, kdyby se ukázalo neúplné, je možné doplnit, vylepšit právě přes krajské výbory strany a krajské národní výbory. Soudruzi nedocenili, že jsem byl členem ÚV KSČ a jeho zasedání jsou také dobrou školou.
Abych si získal důvěru, myslel jsem, že bude správné, když svolám verejnou členskou schůzi za účasti všech pracovníků, kde vyložím svůj názor na práci poverenictva. To se stalo asi po měsíci. Dobře jsem se na to připravil. Ještě na schůzi se mnozí vyjadřovali s velkým uznáním. Po schůzi přišli mnozí staří pracovníci, profesoři a jiní pracovníci, kteří léta pracovali v tomto oboru a bez nadsázky vyjadřovali svoji spokojenost. Jednu jedinou věc mi připomínali, nechci říci, že zazlívali. Že nemám čistou slovenštinu, že mám východoslovenský přízvuk. To je pravda. Už se toho nezbavím. Na východním Slovensku se hovoří krátce, v Čechách jsem si to nemohl vylepšit a Bratislava také neměla a dodnes nemá čistou slovenštinu. Nedostatek formy jsem musel nahrazovat obsahem.
Viděl jsem, jaká je situace na východním Slovensku ve školství. I v jiných krajích na Slovensku nebyla dobrá situace. Vyučovalo se na tři směny. Bylo to doslova mučení dětí. Proto jsem soustředil vekou pozornost na investiční výstavbu. Stavěli jsme až 2000 učeben ročně. Nikdy v minulosti se tolik škol za tak krátkou dobu na Slovensku nepostavilo. Přikročilo se také k výstavbě vysokých škol, internátů. Stavěli jsme rychle. Chodil jsem mezi stavbaře, prosil, dával odměny z toho, co jsme měli na poverenictvu. Bylo zapotřebí řešit církevní otázky. Uvědomoval jsem si, že je velmi zanedbané Slovenské národní divadlo. Bylo na úrovni kteréhokoliv krajského divadla. Respektoval jsem a vždy budu respektovat, že naše nejvyšší scéna je Národní divadlo v Praze, ale i Slovenské národní divadlo musí být preferováno a musí stát nad ostatními divadly. Je to první scéna slovenského národa. Má mít nejkvalitnější umělecké kádry, nejlepší obsazení, má být i příslušně odměňováno. Postupně se podařilo i tuto věc vyřešit.
Bylo potřebné hodně pracovat s výtvarnými umělci, s muzikanty, se spisovateli. Chodil jsem na aktivy, na schůze, na besedy, vysvětloval jim politiku strany, potřeby i naše možnosti. Byly to často velmi tvrdé diskuse, ale rozcházeli jsem se většinou jako lidé, kteří chtějí jedno - dobrou socialistickou školu, dobrou socialistickou kulturu, dobré socialistické umění, které má sloužit pracujícímu člověku. Umění, které má v člověku vyvolávat hrdost, aby se člověk rád podíval a uvědomil si, že i on pochází z pracujícího lidu, že naše historie je slavná, hrdinná a že nikdo z nás nespadl z hrušky, ale má svůj kořen v této zemi, Že naší společnou povinností je vytvářet silnou Československou socialistickou republiku.
V roce 1960, při reorganizaci národních orgánů, když byl zrušen sbor povereniků jsem se stal místopředsedou Slovenské národní rady. Při přijímání nové ústavy a vyhlášení Československé republiky za socialistickou republiku, jsem byl jmenován i ministrem první socialistické československé vlády. I v této funkci jsem navštívil mnohé státy na světě. Jednal s mnohými
