GAIUS PLINIUS SECUNDUSKAPITOLY O PŘÍRODĚ
(Naturalis historiae libri XXXVII)
Svoboda, Praha, 1974
edícia Antická knihovna (19)
preklad František Němeček
obálka Leo Novotný
27.750 výtlačkov
literatúra staroveká
354 s., čeština
hmotnosť: 430 g
tvrdá väzba, papierový prebal
stav: dobrý
4,90 € PREDANÉ
*BIB09*
Kniha římského polyhistora Plinia Staršího Naturalis historia je rozsáhlým dílem encyklopedickým: zahrnuje anthropologii, živočichopis a rostlinopis, nauku o lécích a lékařství a nerostopis. K tomu je připojen výklad o různých oborech výtvarného umění. Zejména poslední kapitoly, jednající o starověkém umění, jsou kulturně velmi cenné, protože jsou bohatým zdrojem zpráv o starověké umělecké technice a o nesčetných uměleckých dílech, z nichž převážná většina je navždy ztracena.
V úřadě prokurátora neb legáta pobýval Plinius v různých provinciích římského impéria: v Hispánii, Gallii, Británii, v Malé Asii, krátce i v severní Africe. Odevšad vytěžil hodně poznatků, i když se jejich množství nedá srovnat s četbou. Tento nevšední, úžasně pilný a zvídavý badatel věnoval každou volnou chvilku zkoumán! přírody. Na tuto ušlechtilou vášeň doplatil smrtí při výbuchu Vesuvu r. 79 n. l. Při vší snaze o vědeckou objektivitu psal své knihy se zanícením básníka a v nejlepších pasážích svého díla se dobírá stylizace až umělecké. Pliniovo dílo mělo veliký vliv na znalosti přírodních věd až do nového věku. I když je překonáno, zůstane navždy důležitým svědkem starověkého vědění. Svou knihu uzavírá Plinius horoucím projevem obdivu k rodné zemi:
Na celém kulatém světě ve věcech, které zaslouží první místo v přírodě, je Itálie, ředitelka a vlastně druhá rodička světa, muži, ženami, vojevůdci, službami, chloubou umění, jasným nadáním, polohou a mírným podnebím, snadnou přístupností ke všem národům, splavným pobřežím a blahodárným vanutím větrů. Toho se jí dostalo polohou, neboť vybíhá do nejvýhodnější části mezi Východem a Západem, hojností vody, zdravými háji, členitými horami, kde vyhubeny šelmy, úrodnou půdou, žírnými pastvinami.
Buď zdráva, Přírodo, rodičko všech věcí, a dopřej, ať tě důstojně slavíme ve všech četných zemích, stojících pod vládou Quiritů!
Kapitoly o přírodě jsou prvním takto rozsáhlým výborem z Pliniova díla převedeným do moderní češtiny.
KNIHA XXX
Původ magie. Vliv na Nerona.
Další pověry
Magie není vědeckou naukou
Na neserióznost kouzelníků jsme poukazovali dosti často v předcházející části, kdekoli toho věc a místo vyžadovaly, a odhalíme ji ještě zřetelněji. Je záhodno, abychom o této věci pojednali soustavněji, byť stručně, už proto, že toto nejošemetnější umění mělo velkou platnost na celém světě po mnoho století. Nechť se nikdo nediví, že se těšilo takové vážnosti, vždyť jediné ze všech umění spojilo a sloučilo v jedno tři jiné disciplíny, jež ovládají lidského ducha. Nepochybně se zrodilo z lékařství a k tak lichotivým a vytouženým slibům přidalo ještě sílu jakéhos náboženství, jehož se i dnes slepě drží lidské pokolení; aby mělo větší úspěch, připojilo k tomu matematickou vědu astrologickou, ježto každý toužil znát, co ho v budoucnosti čeká, a věřil, že toho vědomí může dosáhnout nejjistěji od nebe. Tím způsobem magie, když se trojím poutem zmocnila lidských smyslů, vyspěla k tak obludné moci, že dnes stále převládá u velké části národů a v Orientě vládne jako král králů.
Vznikla bezpochyby u Zoroastra v Persii, v tom se shodují všichni autoři. Ale není dostatečně jasné, zda on byl jediný, či později pokračoval i někdo jiný. Eudoxos, jenž chtěl chápat magii jako nejužitečnější z odvětví moudrosti, zaznamenal, že ten Zoroaster žil šest tisíc let před Platónovou smrtí, a téhož mínění je Aristoteles. Hermippos, který o celém umění pečlivě psal a vysvětlil učeni Zoroastrovo, uložené do dvacetkrát sto tisíc veršů, vložil do svazků jeho obsahů své seznamy a zaznamenal, že bylo založeno Agonachem, učitelem Zoroastrovým; ten prý žil pět tisíc let před trójskou válkou. Tu je na první pohled podivné, jak se mohlo ono umění udržet v paměti po tolik věků, když nebyly o něm napsány pamětní spisy a nebylo pěstěno ani slavnými ani vytrvalými jeho nástupci. Kolik lidí by je totiž muselo znát jen z doslechu; z těch se jmenují Apukoros a Zaratos u Médů, Marmaros a Arabantifókos v Babylónii, nebo Tarmoendás v Asýrii, po nichž však nic písemného nezůstalo. Zvláště nápadné je, že Homér o kouzelnictví zcela mlčí v Íliadě, ale ve značné míře ho užívá při bloudění Odysseově. Vždyť Odysseia je vlastně založena výhradně na magii, chce-li se tak chápat báje o Próteovi a zpěv Sirén, a provozuje je dokonce Kirké při vyvolávání stínů z podsvětí. Ani později nikdo nevysvětlil, jak se dostala magie do lyckého Telmessu, města nanejvýš zbožného, kdy přešlo ke kouzelnicím v Thessálii; o nich se drželo dlouho povědomí v našem světě, kdežto zůstalo cizí kmenu trójskému, spokojenému s léčením Cheirónovým a s hřímajícím Martem. Divím se též, že pověst o kouzlech se tolik držela v lidu Achilleově, také, že Menandros, nemající sobě rovného v hloubce učenosti, dal jedné své komedii název Thessalia; v ní zaříkávání žen dovedlo stáhnout i Měsíc. O Orfeovi bych si dovolil domněnku, že vzal nejprve pověru a začátky ranhojičství z blízkých krajů; v celé Thessálii byli totiž kouzelníci.
První, kdo o magii psal a jehož spisy jsou zachovány, byl — jak shledávám — Osthanés; provázel Xerxa za jeho vpádu do Řecka a tento Xerxes ji přivedl do sousedních krajin a zasel jakoby semínka do světa; tak jej nakazil zrůdnou pavědou. Přesnější badatelé kladou Zoroastra krátce před tuto dobu a jiného z Prokonnésu.
