MAZIÈRE, FRANCIS
TAJEMSTVÍ VELIKONOČNÍHO OSTROVA
Oči se dívají na hvězdy
(Fantastique Ile de Pâques)
Orbis, Praha, 1974
edícia Cesty
preklad Miloslav Jirda
doslov Josef Wolf
ilustrácie Karel Zpěvák
obálka Jaroslav Šikl, Miloslav Fulín
2. vydanie, 50.000 výtlačkov
11-081-74
cestopis, história,
200 s., čb a far. fot., čeština
hmotnosť: 345 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý
1,60 € PREDANÉ
*H-6-4*
Po výzkumných výpravách do Konga, Guayany, Francouzské Polynésie a jižního Tichomoří se Francis Mazière vydává na Velikonoční ostrov, ztracený v nesmírných prostorách Pacifiku. Přijíždí lsem se stejným cílem jako před ním Thor Heyerdahl a tolik jiných cestovatelů — odhalit tajemství kamenných obrů, tyčících se na úpatí sopek a na pobřežních útesech, prozkoumat ideogramy na deskách rongo-rongo, proniknout do dávných kultovních obřadů... Dodnes zůstává nerozřešena otázka, zda šlo o dávnou, bájnou civilizaci, zaniklou za podivných okolností. Díky své ženě Tile, rozené Tahiťance, si získává důvěru domorodců, od nichž se dovídá cenné informace o dnešním i minulém životě ostrova a přibližuje tak dnešnímu čtenáři obraz pohřbené minulosti. Jeho vyprávění je nejen velkým dobrodružstvím přes věky a prostory, ale také bolestným svědectvím o životě těch, kteří jako poslední přežili zmizelý kontinent.
ŽILI JSME TEDY V ANAKENE a den co den jsme se pokoušeli poodhrnout roušku, která zahaluje Velikonoční ostrov. Vzpomínám si na hvězdné noci, kdy moji domorodí druzi vyprávěli o životě ostrova a o smrti Hotu-Matuy, který stále ještě žije ve vzpomínkách ostrovanů jako symbol pohádkového štěstí.
Když zestárl a tušil blízkou smrt, shromáždil starý král kolem sebe své děti. Promluvil k nim, rozdělil mezi ně ostrov a vytvořil tak různé kmeny. Pak řekl: „Zůstaňte tak u mé hlavy, u mých nohou, u mého těla, a ty, synu, jdi mi ještě naposledy pro pramenitou vodu, neboť až se napiju, zemřu!“
Napil se vody a pokračoval:
„Dejte pozor na má poslední slova, zavolám teď krále naší vlasti Hivy.“
Z vrcholu Rano-kau se obrátil tváří k rodné zemi a zvolal:
„E Kuihi e Kuaha, ať kohout trochu zakokrhá!“
Z Hivy mu odpovědělo kohoutí zakokrhání:
„O oa Take Heuheu.“
Načež král zemřel.
Ostrov byl rozdělen na osm hlavních kmenů: Miru, Haumoana, Ngatimo, Marama, Ngaure, Ure’o Hei, Tupuahotu, Koro Orono. A pak došlo k prvním vnitřním zápasům a ostrov se brzy rozdělil na dvě konfederace: jedna zabrala severozápadní, druhá jihovýchodní část ostrova a zejména krajinu Hotu-iti.
Lidé však nedbali hranic a vzájemné nenávisti; muži jednoho kmene si často brali za manželky ženy kmene jiného, a tak se vytvářely nové svazky. Tato skutečnost, důsledek nepatrné rozlohy ostrova, byla zároveň obranou proti pokrevním sňatkům, které jsou dodnes tak časté u potomků oněch sto jedenácti ostrovanů, kteří přežili tragické události roku l862.
Neustálými adopcemi, míšením a prolínáním jednotlivých kmenů vznikla na ostrově tzv. společnost nedílná, tj. pospolítý život pod jednou střechou několika rodin, pocházejících například z bratrů a sester a podrobujících se moudré svrchovanosti nejstaršího člena rodiny.
Taková nedílná rodina zachovávala a velmi přísně dodržovala vnitřní kastovnictví; přestupky proti němu se pokládaly za jednání nečestné a vedly ke konfliktům.
Jako u všech Polynésanů, kteří odpradávna žijí z moře, i jejich příbytky byly roztroušeny podél pobřeží a na přilehlém území směrem k vnitrozemí; nezdá se však, že by byl kdy obydlen střed ostrova, leda několika uprchlými nebo přemoženými jednotlivci.
Nade všemi kmeny stál král zvaný ariki mau, někdy také ariki henua; obojí znamená král země.
Tento král asi nebyl vždycky plně respektován a za vnitřních zápasů někteří byli dokonce zajímáni a vězněni. Jenom málokteří, jako například Hotu-Matua, byli pravděpodobně obdařeni tím, čemu se říkalo mana — tou zvláštní vnitřní silou, o níž se ještě nejednou zmíníme a která jim dovolovala řešit všechny nesnadné situace.
Král se zříkal trůnu ve prospěch svého nejstaršího syna v den jeho svatby; a hned, jak se mu narodil syn, podílel se s ním o manu, kterou na něj přenášel.
Král, i když u některých jsme v té věci na pochybách, sídlil v Anakeně, v obydlí dlouhém asi 50 metrů, postaveném nad mořem.
Je třeba si představit tu širokou zátoku lemovanou fialovými a černými pásy čediče, ukončenou půlkruhem růžového písku, jejíž vody vítr hnal k úpatí ahu se sochami.
Kout klidu v té zemi bouří a vichřic — poslední kolébka Polynésanů s tvářemi ztvrdlými větrem. Zřídkakdy měl královský život velkolepější a vznešenější rámec.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
... posledná veta ...
Je tam maličká nemocnice a vysílač.
HELLER, JAN
