CICERO, MARCUS TULLIUSTUSKULSKÉ HOVORY
(Tusculanae disputationes)
CATO STARŠÍ O STÁŘÍ
(Cato Maior de senectute)
LAELIUS O PŘÁTELSTVÍ
(Laelius de amititia)
Svoboda, Praha, 1976
edícia Antická knihovna (32)
1. vydanie, 25.750 výtlačkov
antika, filozofia, literatúra staroveká
436 s., čeština
hmotnosť: 479 g
tvrdá väzba, papierový prebal
stav: prebal po krajoch mierne ohnutý, kniha vo výbornom stave, nepoužívaná
1,50 € PREDANÉ!
Kto bol MARCUS TULLIUS CICERO?
*092*
„Filosofie byla do nynějška zanedbávána a v latinské literatuře nebylo nic, co by ji vysvětlovalo. Musím ji tedy objasnit a probudit já, a jestliže jsem byl ve své politické činnosti nějak prospěšný svým spoluobčanům, musím jim být, pokud to půjde, prospěšný i teď, když veřejně činný nejsem."
Tento záměr, který vyjádřil M. Tullius Cicero v úvodu ke svému snad nejznámějšímu a nejpopulárnějšímu filosofickému dílu, Tuskulským hovorům, také plně realizoval. Právem je pokládán za zakladatele římské filosofické prózy. Zprostředkoval řeckou helénistickou filosofii nejen římským vzdělancům své doby, ale i pozdějším věkům a vytvořil latinskou filosofickou terminologii, jíž se z velké části užívá dodnes. Ačkoli Cicero není samostatným myslitelem, není také pouhým kompilátorem a překladatelem; jeho osobitý přínos je ve zpracování látky. Dává svým dílům podobu dialogů, v nichž se konfrontují názory různých filosofických škol, především akadémiků, stoiků a epikúrovců, výklad osvěžuje nejrůznějšími odbočkami a příklady z římských dějin a citáty z římských i řeckých básníků.
Tuskulské hovory mají název podle fingovaných rozmluv, které vede žák s učitelem za pětidenního pobytu v Ciceronově vile v Tusculu. Diskutující se zabývají otázkami praktické etiky, kterou propracovala řecká filosofie. Každý den je na programu jedno téma — o pohrdání smrtí, o snášení bolesti, o zmírňování zármutku, o ostatních hnutích mysli, o významu ctnosti pro blažený život.
Děj dialogu Cato Starší o stáří je položen do r. 150 př. n. l. a Cato Starší, tehdy čtyřiaosmdesátiletý, v něm v rozhovoru se Scipionem Mladším a Gaiem Laeliem hájí stáří proti výtkám, jež proti němu bývají vznášeny: že odvádí člověka od činnosti, oslabuje tělo, zbavuje téměř všech rozkoší a nemá daleko k smrti. Tento spis věnoval Cicero svému příteli Titu Pomponiu Attikovi, bohatému římskému peněžníku a nakladateli, aby jej i sebe zbavil „břemene stáří, které nás již tíží nebo rozhodně už aspoň přichází".
Tomuto dlouholetému Ciceronovu příteli je věnován i dialog Laelius o přátelství. Děj je položen do r. 129, několik dní po náhlé smrti Scipiona Mladšího. Gaius Laelius tu vzpomíná se svými zeti Gaiem Fanniem a Quintem Muciem Scaevolou na Scipiona, s nímž jej pojilo příslovečné přátelství, a na jejich prosbu pak hovoří o ceně a podstatě přátelství, o volbě přátel, o tom, jak si přátelství udržet atd. Na konci rozmluvy je pak zdůrazněna základní myšlenka celého spisu:
Přátelství je možné jen při vzájemné náklonnosti lidí dobrých, jeho základem je ctnost.
