RIEMANN, HUGO
KATECHISMUS DĚJIN HUDBY
I. díl
Dějiny hudebních nástrojů a dějiny osnov tónových a notace
Mojmír Urbánek, Praha, 1903
edícia Illustrované katechismy (2)
preklad Jaromír Borecký
2. opravené vydanie
hudba, hudobná teória
130 s., čb obr., čeština
hmotnosť: 183 g
tvrdá väzba
stav: výborný, na predsádke a na frontispice malá pečiatka majiteľa
NEPREDAJNÉ
Vlídné přijetí, jehož dostalo se této dějepisné knížce, ponouká spisovatele, aby ponechal jí starou její formu spracovaní v otázkách a odpovědích Jevilo se mu to vymáháno již ohledem na školy, ve kterých zdomácněla jako rukověť pro vyučování dějinám hudby, aby změnou celkového rozvrženi nebyla zaviněna porucha. Toliko v jednotlivých podrobnostech byly ovšem nutny opravy a doplňky, jež snadno se převedou do vydání anglického (v Londýně, Augener Cie.) i ruského (v Moskvě, Jurgenson). Mocný rozkvět bádání hudebně historického za poslední decennia dokázal neudržitelnost mnohého názoru, tak mnohou epochu zcela nově osvětlil, že jednotlivé paragrafy obsahově dlužno bylo úplně přeliti. Spisovatel sám ve svých "Dějinách hudební theorie v9.—19. století" (Geschichte der Musiktheorie im 9.—19. Jahrhundert, Lipsko, Max Hesse 1898), v typografické studii "Písmo a tisk not" (Notenschrift und Notendruck, 1896, není na skladě knihkupeckém) a v několika menších pracích ("Über die Melodik der Minnesänger", O melodice pěvců lásky 1897; "Über die französische Ouvertuře", O francouzské ouvertuře 1898) přispěl svou hřivnou k objasnění důležitých otázek a nemohl ovšem pominouti kladné výsledky těchto i jiných prací odborných; domníval se však že není potřebí rozpřádati je šířeji, aby nebyl katechismu vzat jeho všeobecně orientující ráz. Nikoli seznamování s palčivými otázkami nynějšího bádání, nýbrž umožnění pohodlného přehledu po vývoji hudebního umění v průběhu staletí tanulo mu neustále jakožto úkol katechismu před očima. I v novém spracování svém knížka nečiní tedy nároku, jevíti se dílem, jež otvírá prameny. Že přece však v mnohých částech obsahuje skutečně malé monografie, svod materiálu jinak jen po různu shledatelného, uznáno bylo již při prvém vydání; bohdá dojde i druhé proto neméně přívětivého přijetí.
83. Ustoupilo naše století opět od sestavování různých barev zvukových, přidrželo se opět výhradného pěstění hudby nástroji téže barvy?
Ne i ano. Netoliko podrželo soubor bohatého na rozmanité barvy orchestru, nýbrž mnohem dále jej stupňovalo, avšak uchováváním starých a sestrojením nových čeledí zjednalo si možnost, dle potřeby a libosti pro celé skladby anebo pro jednotlivá místa větších děl omeziti se na plnou harmonii nástrojů téže barvy.
84. Kdy orchestru přibyl klarinet ?
Byl vynalezen kolem 1690. od Krištofa Dennera v Norimberce, téhož, kterýž i počet zákolen fagotu zmenšil (Stockfagott), či spíše umístěním otvoru, přefouknutí do duodecimy usnadňujícího, vytvořen z francouzského chalumeau (sr. 77). Hluboký rejstřík (původně jediný) podržel jméno starého nástroje (šalmaj), přefouknutý obdržel jméno vysoké trubky sólové (c1arino), jež poznenáhlu byla jím nahražena a nástroji své jméno v zdrobnělém tvaru přenechala (klarinet, vlastně tolik co malý klarin).
85. Zda-li klarinet v rozmanitých polohách hlasových byl stavěn ?
Ano, pozvolna povstávaly výše a níže laděné druhy; vedle klarinetu do C stavěn klarinet do D, Es, F a As (malé klarinetky) a hlubší do H, B a A; v altové poloze byly nástroje do F (roh basetový) a Es, v basové do B a A stavěny. Basové klarinety jsou nejmladší, do A laděný vynořuje se teprve v skladbách Wagnerových. Ad. Saxem sestrojený kontrabasový klarinet nedošel rozšíření. Rohu basetového se dnes opět již neužívá, altový klarinet do Es nalezl upotřebeni toliko v anglické vojenské hudbě. Es klarinet jest hlavní součástkou vojenských kapel, ještě vyšší sotva kdy již se objevují, D klarinet osamocuje v operním orchestru. Všeobecně užívá se dnes pro orchestr pouze klarinetů C, B, A i basových klarinetů B, A; nejoblíbenějším jest B klarinet.
86. Kdy vynalezen roh ?
O kruhovitě točených žesťových nástrojích již Vegetius Renatus Flavius ve 4. století (sr. 78) pod jménem buccina t.j. pozoun se zmiňuje. Jméno a nástroj dlužno však v dějinách velmi dobře rozeznávati, totiž právě tak smí se k těmto buccinám vztahovati vývin rohu, jako vývin trub ku staré tubě. Beze vší pochyby všechny ony antické a středověké žesťové nástroje, porovnány s dnešními, byly vysoké polohy tónové a jen skrovné délky. Egyptské a hebrejské tuby nebo pozouny ztěží byly delší čtyř stop, ale nejspíše tak daleko mensurované, že byly s to, aby svůj nejhlubší vlastní tón udaly, totiž nebyly dle dnešních pojmů přec vlastně svou polohou tónovou ani trubkami, nýbrž kornety nebo polnicemi. Též bucciny měly as na nejvýš délku vyšších odrůd trubkových. Lesnice, jak ji ještě Virdung (1511) vyobrazuje, měla jen jeden závit, byla tudíž, jak se zdá, toliko krátká. Zvyšování mensury, jež trompétě dalo její břeskný zvuk, rohu roztouženou stísněnost, pozounu jeho mohutnost, zavádělo se pomalu zajisté během staletí; jím stalo se používání nejhlubších tónů nejistým nebo nemožným, a byli nuceni, aby znovu získali hloubku, zdvojovati délku trub. Snad i častěji zmiňovaná snaha po doplnění nástrojových čeledí přispěla, že přišlo se na nejvhodnější délky. Nepřetržitý vývoj antických rohů býčích, beraních a středověkých loveckých až na lesnici naší doby naprosto nelze předpokládati; jich epigony byly spíše zapomenuté nyní cinky. Skutečný roh, t. j. několikráte vinutý, trompe de chasse nebo cor de chasse zvaný (něm. Jagdhorn), nalézáme konečně v 17. století; Mersenne (1637) udává pro největší druh délku asi 7 stop, to byly by po dnešních pojmech rohy ve vysokém D. Hrabě Sporck importoval prý je koncem století do Německa. První partitura vykazující trompes de chasse je Lullyova »Pr i n ce sse d’Elide« (1664). Partitury Bachovy a Handlovy činí již na lesní roh nároky, jimž sotva naši dnešní hornisté mohou, jak známo, stačiti. Původní hlavní ladění lesnice (jakož i trubek, kotlů a také hoboji, rovněž záhy kombinovaných s rohy, i fléten) jest D—dur. Avšak vedle toho objevily se četně rohy v Es, F a G, i hlubší v C a B, a posléze (před zavedením chromatických rohů) měli všechna ladění od vysokého C do hlubokého A. Kotouče ladicí, prvně při trubce, jak se zdá, upotřebené, přenesl k. 1760. drážďanský cornista Antonín Josef Hampel na lesnici; připadl i r. 1753 na ucpávané tóny, jimiž částečně doplněny mezery přirozené stupnice tohoto nástroje. Také jiná zlepšení rohů v Německu byla učiněna (hlasovod [Stimmzug], dusítko). Kolem poloviny předešlého století byla tudíž lesnice, či jak později na rozdíl od chromatických nástrojů zvána, přirozený roh konstruován, a 1765 vystoupil již Rodolphe jako první vynikající virtuos na kornu.
87. Které jsou žesťové nástroje orchestrové v předešlém století?
Kromě rohů jen trubky a pozouny. Trubky vyvinuly se úplně v dnešní svůj tvar (s podlouhle taženými závity) a stavěny v mnoha laděních od vysokého A do hlubokého A. Měly ještě dříve, nežli rohy, ladicí kotouče, také výtaž (zá-
.jpg)
RIEMANN, HUGO
CMÍRAL, ADOLF
LIPTÁK, TEODOR
HUDOBNÁ VÝCHOVA
TURZA, BORIS
KOPINOVÁ, ĽUBICA
OČADLÍK, MIRKO
PRAŽÁK, PŘEMYSL
RIEMANN, HUGO
SUCHÝ, FRANTIŠEK
TÓTH, ŠTEFAN
