GRAVES, ROBERT - JA CLAUDIUS / CLAUDIUS BOH

GRAVES, ROBERT

JA CLAUDIUS / CLAUDIUS BOH

(I, Claudius - Claudius, the God)

Slovenské vydavateľstvo krásnej literatúry, Bratislava, 1964, 1967
preklad Eugen Klinger
edícia Prameň
1. vydanie, 10.000+20.000  výtlačkov

beletria, román, dejiny,
420 + 410 s., slovenčina

tvrdá väzba,
stav: prebal ošúchaný, kniha v dobrom stave

5,90 € za oba diely spolu

*priva**bio*

I. Ja Claudius

Keď sa r. 1962 mala udeliť Nobelova cena za literatúru, rozhodovalo sa vlastne len medzi dvoma hlavnými kandidátmi: medzi Johnom Steinbeckom, ktorý potom dostal túto cenu za svoje celoživotné dielo, a Robertom Gravesom, autorom románu, ktorý sa teraz dostáva konečne do rúk slovenských čitateľov. Robert Graves nebol, prirodzene, druhým hlavným kandidátom na Nobelovu cenu iba preto, že napísal historický román Ja Claudius (a jeho druhý diel Claudius-boh, s ktorým sa slovenská kultúrna verejnosť ešte oboznámi). Aj uňho sa brala do úvahy celá jeho tvorba, jeho význačné básnické zbierky, aj rozsiahla a v najlepšom zmysle slova veľká próza, ktorá Roberta Gravesa zaradila medzi najprednejších moderných románopiscov a jeho Claudia medzi najvýznamnejšie historické romány našich čias.

Nie je v tom nijaká protirečivosť. Ja Claudius je naozaj historický román o starom Ríme za čias cisára Augusta, Tiberia a Caligulu, ale rozpráva o pomeroch, udalostiach a ľuďoch staroveku tak, že ich vidíme priamo pred sebou a okolo seba a všetko s nimi prežívame. Dívame sa s nimi na život v cisárskom paláci, so zatajeným dychom pozorujeme, čo sa deje v senáte a ako rozhodujú súdy, nad ktorými sa práve tak ako nad všetkými inými prejavmi verejného aj osobného života vznáša hrozivá tôňa svojvoľného, na boha povyšovaného diktátora, pre ktorého vôľa ľudu je iba maskovacím prostriedkom. Hoci blúdime v horúcej africkej púšti, v tmavom germánskom lese alebo v horách na Balkáne, hoci prežívame s historickými postavami veci tragické alebo radostné, hoci sme svedkami ľudskej veľkosti alebo nízkosti, veľkých lások a náruživostí a ešte väčších utrpení a žiaľov, hoci sa dávame unášať búrlivými spoločenskými udalosťami alebo najnežnejšími citmi vystupujúcich osôb, neopúšťa nás ani na chvíľu čudný pocit, že tu nejde o dávnu minulosť, ale o prítomnosť, o veci a vecičky terajšieho sveta. Nebola to iste náhoda, že tento Gravesov román vyšiel pôvodne r. 1934, teda len rok po udalostiach, ktoré boli predzvesťou súmraku nad Európou, dočasne ovládanou novodobými diktátormi.

Gravesov román zobrazuje vierohodne a s jedinečným rozprávačským umením udalosti a osoby síce historické, ale robí to takým spôsobom, že sa do udalostí vžívame, akoby boli podmienené terajším stavom sveta, k jednotlivým postavám si utvárame vzťah, akoby boli našimi rovesníkmi. V tom je veľký pôvab aj vysvetlenie svetového úspechu tohto Gravesovho románu.

II. Claudius Boh

Keď pred troma rokmi vyšiel Gravesov román „Ja Claudius“, slovenskí čitatelia ho privítali s takým záujmom, že prvý náklad ani zďaleka nestačil. Hoci to bol samostatný román, čitatelia vycítili, že má akiste pokračovanie, a žiadali, aby toto veľké literárne dielo vyšlo po slovensky celé. Mali pravdu. „Claudius boh“ je logické pokračovanie a dokončenie prvej knihy a len obe dovedna tvoria celok. Nemožno pritom necítiť istú radosť, veď nie je maličkosť, že toto významné dielo svetovej literatúry vychádza práve v slovenčine v neokyptenej, neskrátenej a neskomolenej podobe. Tým sa nemôžu pochváliť ani veľké krajiny, kde Gravesov román vyšiel už niekoľko ráz.

Hlavnou postavou zostáva prirodzene Claudius, veď on sám rozpráva o udalostiach a ľuďoch, ktorí boli hybnou silou rímskej ríše v časoch, keď sa rodilo kresťanstvo. Ide o udalosti dávne a zložité, ale prežívame ich tak, akoby sme boli ich účastníkmi, lebo vyciťujeme, že ich podstata nezanikla Claudiovou smrťou a pádom rímskej ríše. Cítime aj zložitosť a mnohostrannosť ľudských pováh, hĺbku psychologických procesov, ktoré sa v každom človeku odohrávajú.

Gravesov román umelecky stvárňuje staroveký život v celej jeho farbitosti a tým nám ho jedinečne približuje. Zároveň nás oboznamuje so začiatkami európskej kultúry a jej vnútornými súvislosťami. Nemožno sa ubrániť pocitu, že sme sa vydali na veľkú cestu a poznávame nielen krajiny nášho kontinentu, ale aj ďaleké a exotické končiny, od Čierneho mora až po Britániu, z Ríma až po Alexandriu, krížom-krážom cez Stredný východ a veľkú časť Afriky. Azda nič neukazuje Gravesovu umeleckú veľkosť tak názorne ako Claudiovo zobrazenie germánskych krajov a jeho poznámky o germánskej povahe. Už tým naznačuje, že mnohé spoločenské javy majú veľmi hlboké korene a tuhý život, že poznamenávajú celé veky a generácie.

Pritom treba zdôrazniť, že hoci Claudius rozpráva o pohnutých udalostiach a ľudských osudoch celkom voľne a tak, ako ich on videl, Gravesov román je v každom ohľade hodnoverný, lebo sa opiera o rozsiahly a mnohonásobne overený historický materiál, o dôkladne preskúmané dokumenty. Je teda nielen umelecky, ale aj vecne pravdivý. V tom je jeho osobitná hodnota, tým sa dá do značnej miery vysvetliť jeho pútavosť a pôsobivosť, tým je podmienené, že ho čítame s pocitom vzrušenia a bez zveličovania „jedným dychom“.

BUREŠ, IVAN - ANTICKÁ KULTURA SLOVEM I OBRAZEM

BUREŠ, IVAN

ANTICKÁ KULTURA SLOVEM I OBRAZEM
se 74 vyobraz., 2 mapami a 2 plány
zpracovali Ivan Bureš, Prokop Bureš, Jan Landsman, František Prykner

Elzevir B. Moser, Praha, 1927
edícia Knihovna poznáni Sborníku pro soustav. sebevzděl. (2)

história, dejiny
152 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 417 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý, súčasťou aj úmrtné oznámenie Ivana Bureša a titulný list z knihy Publius Ovidius Násó - Proměny - Metamorfósy

12,90 €

*kvaja* his*

STRATENÉ CIVILIZÁCIE

STRATENÉ CIVILIZÁCIE
(Vanished Civilizations)

Reader´s Digest Výber, Bratislava, 2003
preklad Jozef Genzor
1. vydanie
ISBN 80-88983-39-8

encyklopédie, história, dejiny,
320 s., far. fot., slovenčina
hmotnosť: 1575 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý, nečítaná

6,90 € PREDANÉ

*H-6-1*

NESTERENKO, ALEXEJ IVANOVIČ - PAĽBU VEDÚ KAŤUŠE

NESTERENKO, ALEXEJ IVANOVIČ

PAĽBU VEDÚ KAŤUŠE
(Ogoň vedut "kaťuši")

Pravda, Bratislava, 1986
edícia Memoáre
spracoval E. A. Bogdanov
preklad Silvia Lerchová
prebal Vlastimil Herold
1. vydanie, 5.000 výtlačkov
75-039-86

dejiny, životopisy, II. svetová vojna,
288 s., čb fot., slovenčina
hmotnosť: 403 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu

1,00 € PREDANÉ

*gopal2* in *parap*

Memoáre generálporučíka delostrelectva A. I. Nesterenka sú nielen reťazou spomienok z obdobia Veľkej vlasteneckej vojny, ale súčasne i pohľadom na vývoj reaktívneho delostrelectva Sovietskej armády. Autor bol jedným z prvých veliteľov gardových mínometných útvarov, ktoré sa začali formovať v lete 1941. Získal nemálo bojových skúseností a poznatkov, ktoré využil pri dokonalejšom ovládaní zbrane a pri návrhoch na konštrukciu bojových vozidiel. Sám dal podnet k vývoju prenosných horských kaťúš, ktoré sa osvedčili v bojoch o Kaukaz a podporil ich využitie i vo vojnovom loďstve. Sme svedkami autorovho vzostupu z obyčajného veliteľa pluku až na miesto zástupcu veliteľa frontu, vďaka čomu knihe nechýbajú ani vzrušujúce rozprávania či doslova lyrické opisy bojového nasadenia kaťúš a hrdinstva prostých vojakov, ani široký rozhľad vlastný Nesterenkovi - veliteľovi reaktívneho delostrelectva jednotlivých frontov. Spolu s ním prechádzame ukrajinskými stepami, nechávame sa unášať vojnou poznačeným čarom kaukazských štátov, aby sme sa opäť vrátili na roviny naprieč Rusou až na Pobaltie. Nesterenko nám poskytuje číry ľudský, často až intímny pohľad na radových vojakov, ľudí v tyle, ale i do spoločnosti vysokých dôstojníkov a generálov v Moskve a na veliteľstvách armád a frontov. História vzniku raketometov, úskalia a spôsoby ich využitia počas vojny sú nesmierne zaujímavé. Patria k tým menej známym stránkam bojov, ktoré dodnes zaujmú nielen odborníkov, ale aj širokú verejnosť.

V Kurskej bitke

Ráno 5. júla sa začala bitka pri Kursku. Po delostreleckej príprave sa protivník pohol na naše postavenia s tisícami tankov a samohybných diel. V ústrety sa im pohli sovietske tanky a protitankové delostrelectvo. Dunenie kanonády, salvy kaťúš, hukot bombardérov a kvílenie stíhačiek, všetko sa zlialo do jedného hluku.

Bol som na ľavom krídle Brianskeho frontu. Doliehali k nám vzdialené hromové výbuchy. V tých dňoch sme s napätím čítali operačné hlásenia o udalostiach v Kurskom oblúku. So zatajeným dychom sme počúvali správy Sovietskej informačnej kancelárie. Pohyb nepriateľských vojsk v prvých dňoch vyvolával znepokojenie ...

Aj na ľavom krídle Brianskeho frontu protivník prešiel do útoku. Po 40-minútovej delostreleckej príprave pod ochranou dymovej clony začali nemecké útvary útočiť v oblasti Berezianky, Dorogova, Aleksandrovky. V prvých hodinách hitlerovci zatlačili jednotky 41. pešej divízie 63. armády. Na jednotlivých úsekoch sa nepriateľská pechota a tanky vklinili 2 až 3 kilometre do hĺbky našej obrany.

V pásme 63. armády sa nachádzal 313. gardový mínometný pluk majora D. N. Orlova. Mal podporovať obranu 287. pešej divízie a zatiaľ vyčkával. Len čo sa však Orlov dozvedel o začiatku nepriateľskej ofenzívy na susednom úseku, nečakal na rozkaz veliteľstva a z vlastnej iniciatívy vyhlásil v pluku bojovú pohotovosť. Oddiel kapitána Ignatova poslal na úsek susednej 41. pešej divízie, kde sa už bojovalo, oddiel kapitána Pavlenka zas prešiel na úsek 287. pešej divízie. Tretí ostal v zálohe.

Ignatovov oddiel, s ktorým odišiel Orlovov zástupca major M. M. Kolomiec, mal už vopred preskúmané trasy a vybrané palebné postavenia. O 45 minút po 30-kilometrovom presune zaujal bojové postavenie a presne o siedmej hodine vypálil salvu na útočiacu nepriateľskú pechotu. Neočakávaná salva kaťúš vyvolala v radoch protivníka zmätok.

Za prvých 5 hodín bitky vyradili naše kaťuše a delostrelectvo okolo 600 fašistov. Hlavné sily ustúpili na východiskové postavenia a v nasledujúcich dňoch na tomto úseku nevyvíjali nijakú aktivitu.

9. júla vojská Stredného frontu zastavili útok hitlerovcov, ktorí sa vklinili asi 10—12 kilometrov do hĺbky našej obrany. Trochu sme sa upokojili. Zdalo sa, že nepriateľ začal strácať dych. 11. júla sme už vedeli, že aj na Voronežskom fronte bol útok protivníka zastavený. Za cenu obrovských strát sa tam fašistom podarilo postúpiť o 35 kilometrov.

K nám na Briansky front prišiel zástupca najvyššieho veliteľa maršal Sovietskeho zväzu G. K. Žukov. Nastal náš čas prejsť do útoku.

Podľa plánu hlavného stanu mali vojská Brianskeho frontu preraziť obranu protivníka na troch miestach: na pravom krídle frontu na úseku 61. armády generála P. A. Belova, v strede na úseku 3. armády generála A. V. Gorbajova a na ľavom krídle frontu na úseku 63. armády generála V. J. Kolpakča.

Vojská 61. armády zaútočili na Bolchov a vojská 3. a 63. armády na Oriol.

..............................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Raketové vojsko, ako aj iné druhy Ozbrojených síl ZSSR, ostražito chráni mierovú prácu sovietskych ľudí, stojí na stráži bezpečnosti Sovietskeho zväzu.

DEJINY VŠESVÄZOVEJ KOMUNISTICKEJ STRANY (BOĽŠEVIKOV)

DEJINY VŠESVÄZOVEJ KOMUNISTICKEJ STRANY (BOĽŠEVIKOV)
Krátky prehľad
(Istorija Vsesojuznoj Komunističeskoj Partii (boľševikov))

Pravda, Bratislava, 1949
edícia Klasici marxizmu-leninizmu (2)
preklad Edo Friš
obálka Július Lörincz
3. vydanie, 20.000 výtlačkov

dejiny
352 s., slovenčina
hmotnosť: 559 g

tvrdá väzba (preväzba)
stav: dobrý, podčiarkovaný text, knižničné pečiatky

1,50 €

*bib14* in *H-kris*

4. Porážka cárskych armád na fronte. Rozvrat hospodárstva.

Kríza cárizmu.

Vojna trvala už tri roky. Pohlcovala milióny ľudských životov, zabitých, ranených a zomretých na epidémie, spôsobené vojnou. Buržoázia a veľkostatkári sa na vojne obohacovali. Na robotníctvo a roľníctvo však doliehala čoraz väčšia bieda, čoraz väčšie utrpenia. Vojna rozvracala národné hospodárstvo Ruska. Na 14 miliónov práceschopných mužov mobilizovali do armády a odtrhli od hospodárstva. Fabriky a závody zastaly, zmenšovala sa osevná plocha obilia, ukázal sa nedostatok pracovných síl. Obyvateľstvo a vojaci na fronte hladovali, boli nahí a bosí. Vojna zožierala všetky zásoby krajiny.

Cársku armádu stíhala porážka za porážkou. Nemecké delostrelectvo zasýpalo cárske vojská dažďom granátov. Cárska armáda mala nedostatok kanónov, nábojov, ba i pušiek. Niekedy pripadala jedna puška na troch vojakov. Už za vojny odhalili zradu cárskeho ministra vojny Suchomlinova, o ktorom vyšlo najavo, že bol v spojení s nemeckými špiónmi. Suchomlinov plnil úlohu, uloženú mu nemeckou špionážnou službou: sabotovať zásobovanie frontu muníciou, nedávať frontu kanóny a pušky. Niektorí cárski ministri a generáli sami potajomky napomáhali úspechy nemeckej armády a ruka v ruke s cárovnou, ktorá bola v spojení s Nemcami, vyzrádzali Nemcom vojenské tajomstvá. Ký div potom, že cársku armádu stíhaly porážky a že bola nútená ustupovať. Už roku 1916 sa Nemcom podarilo obsadiť Poľsko a časť Pobaltia.

Všetko toto vyvolávalo medzi robotníkmi, roľníkmi, vojakmi a inteligenciou nenávisť a rozhorčenie proti cárskej vláde, posilňovalo a zostrovalo revolučné hnutie ľudových más proti vojne a proti cárizmu, v zázemí i na fronte, v centre i v okrajových územiach.

Nespokojnosť sa zmocňovala i ruskej imperialistickej buržoázie. Poburovala ju okolnosť, že na cárskom dvore sa rozťahovali šarlatáni Rasputinovho typu, ktorí zjavne usilovali o uzavretie separátneho mieru s Nemcami. Buržoázia sa stále viac presvedčovala, že cárska vláda je neschopná viesť úspešnú vojnu. Obávala sa, že cárizmus v snahe zachrániť svoje postavenie pristúpi na separátny mier š Nemcami. Preto sa ruská buržoázia odhodlala na palácový prevrat, ktorým chcela sosadiť cára Mikuláša II. a dosadiť namiesto neho na cársky prestol Michala Romanova, ktorého viazaly k buržoázii tesné sväzky. Takto chcela jedným úderom zabiť dve muchy: jednak dostať sa k moci a zaistiť ďalšie vedenie imperialistickej vojny, a jednak neveľkým palácovým prevratom predísť výbuchu veľkej ľudovej revolúcie, vlny ktorej už narastaly.

Ruskú buržoáziu v tom plne podporovala vláda anglická a francúzska. Tieto vlády videly, že cár nie je schopný viesť ďalej vojnu. Bály sa, že cár ju skončí uzavretím separátneho mieru s Nemeckom. Keby cárska vláda uzavrela separátny mier, stratily by vlády Anglicka a Francúzska v Rusku vojnového spojenca, ktorý nielen viazal na svojich frontoch sily nepriateľa, ale i posielal do Francúzska desaťtisíce vybraných ruských vojakov. Preto podporovaly ruskú buržoáziu v jej pokusoch o palácový prevrat.

Cár sa tak ocitol v osamotení.

Zatiaľ, čo neúspechy na fronte nebraly konca-kraja, prehlboval sa čoraz väčšmi hospodársky rozvrat. V januárových— februárových dňoch roku 1917 dosiahol rozvrat v zásobovaní potravinami, surovinami a palivom najvyšší stupeň a krajnú ostrosť. Dovoz potravín do Petrohradu a Moskvy bol takmer úplne prerušený. Podnik za podnikom zastavoval prevádzku. Zavieranie podnikov zvyšovalo nezamestnanosť. Zvlášť neznesiteľným sa stalo položenie robotníctva. Čím ďalej, tým širšie a širšie masy ľudu dospievaly k presvedčeniu, že je iba jedno

...........................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Toto sú hlavné poučenia z historickej cesty, ktorou prešla boľševická strana.

LENDVAI, FERENC L. - DEJINY MYSLENIA

LENDVAI, FERENC L.

DEJINY MYSLENIA
(A gondolkodás története)

Pravda, Bratislava, 1986
edícia Členská knižnica Pravda
kresby István Fillenz
fotografie István Péterffy
preklad Marta Zágoršeková, Magdaléna Pechová
prebal Jozef Szabó
1. vydanie, 5.500 výtlačkov
75-112-86

filozofia, dejiny
288 s., čb fot., slovenčina
hmotnosť: 611 g

tvrdá väzba s prebalom, väčší formát
stav: výborný

3,00 € predané

*H-6-3*

Maďarský filozof Ferenc L. Lendvai sa podujal na neľahkú úlohu: priblížiť dejiny filozofie, učenie veľkých mysliteľov tým, čo sa filozofiou bližšie nezaoberajú, ktorým filozofia pripomína čosi abstraktné, prístupné iba zasväteným. Populárnym štýlom vysvetľuje spoločenské pozadie vzniku filozofie, bohatým fotografickým materiálom názorne sprístupňuje spôsob myslenia jednotlivých filozofov, podstatu ich učenia. Ukazuje, že filozofické myslenie je vlastne rozmýšľaním o veľkých veciach ľudstva: Čo je ten svet, v ktorom žijeme, aké miesto v ňom zaujíma človek; aký je zmysel života; čo je to pravda; čo je to spravodlivosť; aký je vzťah človeka k prírode; sú poznávacie schopnosti človeka dostatočné na to, aby sme sa vedeli orientovať v okolitom svete? Sú to svetonázorové otázky, ktoré presahujú bežné, každodenné myslenie zamerané na riešenie každodenných problémov, sú to však zároveň otázky, ktoré si človek aspoň raz v živote položí.

Ako odpovedali veľkí myslitelia na tieto a podobné otázky, dozvieme sa z tejto knižky. Oboznámime sa s učením prírodných filozofov, Tálesa, Anaximena, Anaximandra, s veľkými systémami antických filozofov Aristotela a Platóna; pochopíme, že navonok náboženské rúcho stredovekej filozofie tiež skrýva v sebe reakciu na spoločenské protirečenia; dozvieme sa základné princípy filozofického učenia takých veľkých postáv dejín filozofie, akými boli Spinoza, Leibniz, Voltaire, Kant, Hegel. Prekonaním celého doterajšieho filozofického myslenia, kvalitatívnym obratom, ktorý filozofické myslenie priblížil spoločenskej praxi, je marxisticko-leninská filozofia. Je to posledný veľký filozofický systém, v súčasnosti nemožno hovoriť o takých obsiahlych systémoch, ktoré by boli výkladom zákonitostí vývinu prírody, spoločnosti a ľudského myslenia. Autor si uvedomuje, že na takom malom priestore nemožno priblížiť celé myšlienkové bohatstvo marxizmu-leninizmu, vychádza však z toho, že sú prístupné všetky základné diela Marxa, Engelsa a Lenina, preto sa v tejto knižke oboznámime iba s ich základnými ideami. Kvalitatívny obrat, ktorý táto filozofia pre filozofické myslenie a spoločenskú prax priniesla, možno vyjadriť Marxovými slovami: „Filozofi doteraz svet iba rozlične vysvetľovali, ide však o to, aby sme ho zmenili."

2. IRACIONALISTICKÁ FILOZOFIA ŽIVOTA

Oproti „rozumnosti" pozitivistickej filozofie vedy sa na druhej strane čoraz častejšie objavuje domnienka, že táto rozumnosť sa uplatňuje iba v javovej sfére skutočnosti; v jej hĺbke pôsobia nekontrolovateľné, iracionálne (rozumom nevysvetliteľné) sily. Zatiaľ čo u človeka buržoázneho sveta 17. a 18. storočia ustavične narastala pýcha prameniaca z pocitu neobmedzenej moci nad svetom, človek v 19. a 20. storočí — v čase rozvinutých kapitalistických vzťahov — sa už nemohol ubrániť silnejúcemu pocitu, že je iba kolieskom v monštruóznom mechanizme sveta, bezmocným vyhnancom v neľudskom chaose. Zmizli obmedzenia starej spoločnosti, no zároveň sa vytratil aj vnútorný pocit domova vo svete. Rozpoltený človek tejto buržoáznej epochy priznaným alebo utajovaným pocitom zúfalstva sa usiluje nájsť pevnú pôdu pod nohami. Kritika buržoáznych spoločenských vzťahov, s ktorou už svojho času vystúpil Rousseau a iní, stáva sa čoraz mocnejšou. Romantizmus je vlastne vášnivou a spontánnou kritikou rozvíjajúceho sa kapitalizmu. Klasicizmus a romantizmus sa spočiatku zlievajú do jedného ucelené-

ho prúdu, ich cesty sa však neskôr rozchádzajú. Jeden z hlavných predstaviteľov filozofického romantizmu, Fridrich Schlegel (1772 až 1829) začína svoju dráhu pôvodne ako nadšený prívrženec francúzskej revolúcie, republikanizmu, Fichteho a Goetheho. No napokon sa z neho stáva hlásateľ myšlienky „kresťanského štátu", „kresťanských vedomostí" v mene Svätej aliancie. Najzaujímavejšou postavou tohto romantického krídla je básnik a filozof Novalis (Fridrich Leopold von Hardenberg, 1772 až 1801). V názoroch Novalisa sa preplieta tragédia jeho krátkeho života so sklamaniami vyvierajúcimi z charakteru spoločenského vývoja, túžba po predčasne stratenej láske s túžbou nájsť pravého Krista. Hrdina jeho románu, Heinrich von Ofterdingen, symbolizuje túžbu opustiť tento bezbožný svet a pohľadať stratený Belavý kvet mladosti v dávnom stredoveku. „Filozofia" — hovorí Novalis — „je v skutočnosti túžbou po vlasti; je túžbou cítiť sa všade ako doma."

SCHOPENHAUER A KIERKEGAARD

Zakladatelia iracionalizmu 19. storočia, Schopenhauer a Kierkegaard, vychádzajú tiež z kritiky nemeckej klasickej filozofie, podobne ako Feuerbach, dospievajú však k úplne odlišným záverom. Pesimistická filozofia Arthura Schopenhauera (1788—1860) je pokusom o kozmické zdôvodnenie ľudského utrpenia. Citlivo vnímal nezmyselnosť masových hrobov po napoleonských vojnách, biedu a vykorisťovanie (prácu detí a pod.), sám žil v nešťastných životných podmienkach. Vyrastal bez otca, jeho život s matkou, ktorá ako spisovateľka mala voľný spôsob života, bol naplnený vzájomnou žiarlivosťou a nenávisťou. Schopenhauer prežil svoj život ako utiahnutý a podozrievavý starý mládenec, ako chorobne samoľúby spisovateľ. Žil síce bez finančných starostí, z dedičstva, ale o to tvrdošijnejšie obhajoval myšlienku, že podstatou sveta je utrpenie, a optimizmus je len výsmechom z nespočetných ľudských bolestí. Podľa Schopenhauera je svet prejavom jedinej a všemocnej sily, slepej vôle.

Schopenhauer vytvoril tzv. voluntarizmus, ktorý je úplne protichodný Hegelovej filozofii. Kým v Hegelovom svete vládne rozum, u Schopenhauera všetko preniká slepý inštinkt, vôľa. Vôľa v prírode sa postupne prebúdza k sebauvedomeniu, ktorého najvyšším stupňom je človek. Ale v dejinách, podľa Schopenhauera, niet vývoja, vždy sa deje to isté, ibaže v inej forme. Lenže čím väčšmi sa vôľa prebúdza k sebauvedomeniu, tým väčšmi sa trápi. Veď vôľa je ustavičná túžba, ustavičná snaha, a preto ju nemožno uspokojiť; sotva dosiahne svoj cieľ, už sa aj derie k ďalším cieľom. Miera ľudského utrpenia teda nezávisí od toho, aké vonkajšie údery človeka postihujú, ale od toho, na akej vysokej úrovni stojí prebudené sebauvedomenie jeho vôle. Géniom je človek, ktorý pochopí, že život je podriadený slepej nevyhnutnosti, že človek sa môže oslobodiť od pudu zachovania rodu a od vášní iba vtedy, keď sa vzdá svojich náruživostí a všetkého svojho snaženia. Vykúpením je ničota — nirvána. Schopenhauerove

..........................................................................................................................................

... posledná veta ...

Lebo nemyslíme pre myslenie samo. ale preto, aby sme žili a konali ako mysliaci ľudia.

KELLER, WERNER - A BIBLIA MÁ PREDSA PRAVDU

KELLER, WERNER

A BIBLIA MÁ PREDSA PRAVDU
Vedci dokazujú historickú pravdu
(Und die Bibel hat doch recht)

Tatran, Bratislava, 1969
edícia Literatúra faktu
preklad Vladimír Kubovčák, Ján Letz
1. vydanie, 50.000 výtlačkov
301-133,4-2395

literatúra faktu, Biblia, história, dejiny,
408 s., 40 čb fot., slovenčina
hmotnosť: 670 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý, bez prebalu

PREDANÉ

*H-6-3*

Nijaká kniha v ľudských dejinách nepôsobila tak prevratne, neovplyvnila tak rozhodujúco celý vývoj západného sveta a nerozšírila sa tak po celom svete ako ´Kniha kníh´, Biblia. Dnes je už preložená do viac ako tisíc jazykov a dialektov a ani po dvoch tisícročiach niet nijakých náznakov, že by jej víťazné napredovanie zastavilo. Pri zozbieraní a spracovaní materiálu si autor nekládol nároky na úplnosť. Viedla ho pri tom myšlienka, že je najvyšší čas, aby čitateľovi i odporcovi Biblie, veriacemu, ako aj pochybovačovi, umožnil účasť na vzrušujúcich objavoch tejto triezvej vedy, pozostávajúcej z mnohých vedných disciplín.

PROCACCI, GIULIANO - DĚJINY ITÁLIE

PROCACCI, GIULIANO

DĚJINY ITÁLIE
(Storia degli italiani)

Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 1997
edícia Dějiny států
preklad Drahoslava Janderová, Bohumír Klípa, Kateřina Vinšová
doslov Bohumil Klípa
obálka Vladimír Vimr. Gentile Bellini
ISBN 80-7106-152-2

dejiny, história
496 s., čeština
hmotnosť: 795 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý, nečítaná

19,90 € PREDANÉ

*H-6-3*

Dějiny by měly podat obraz toho, jak Itálie v dramatickém běhu staletí přispívala k vytváření a vývoji moderní evropské civilizace. Dějiny Itálie jsou součástí dějin celé Evropy. Proto bychom také mohli těžko zvolit jiný časový bod než ten, od něhož hodláme začít. Kolem roku 1000 dochází totiž v hospodářském a sociálním vývoji evropské společnosti k historicky prvnímu z oněch kvalitativních skoků, díky nimž zaujala v moderním věku dominantní postavení vůči okolnímu světu.

Zvláštní případ: savojský Piemont

V 18. století byl Piemont mezi italskými státy jediný, jenž se dokázal aktivně a ke svému prospěchu zapojit do složitého diplomatického a vojenského dění první poloviny století. Válka o španělské dědictví poskytla vévodovi Viktoru Amadeovi II. dlouho očekávanou příležitost zpřetrhat vazalská pouta, jimiž byl jeho stát po dlouhá desetiletí vázán k Francii. Zprvu byl ve válce jejím spojencem, ale přímo uprostřed konfliktu (roku 1703) spojenectví zrušil a přešel na rakouskou stranu, čímž vzrostla izolace Ludvíka XIV. Byla to bezohlednost uplatněná v pravou chvíli. Po válce mu byl utrechtským a rastadtským mírem přiznán královský titul a přiřknuty Monferrato, Alessandria a Sicílie; Sicílii však musel po sedmi letech vyměnit za chudší, zaostalou Sardinii. Karel Emanuel III., nástupce Viktora Amadea II., pokračoval v bezostyšné a úspěšné politice. Za války o polské dědictví byl spojencem Francie, za války o rakouské dědictví Rakouska, přičemž v obou případech si dokázal zvolit správného spojence, takže výsledkem bylo, že roku 1748 k Piemontu přičlenil značnou část bohatých oblastí nedaleké Lombardie, až po hranici Ticina. Těžiště státu se tak posunulo ještě více na východ, k Pádské nížině, k Itálii. V savojském expanzionismu 18. století však ne smíme spatřovat jakýsi přeobraz národní politiky Cavoura a Viktora Emanuela II.

Cíle, které sledovali Viktor Amadeus II. a Karel Emanuel III., nebyly národní, ale územní a dynastické, a jejich jednání bylo vedeno příležitostně účelovými úvahami. To dokazuje i fakt, že za války o rakouské dědictví dali přednost spojenectví s Marií Terezií a menším územním ziskům, které jim zaručovala, před spojenectvím s Francií a Argensonovým plánem, který v jistém smyslu předstihl budoucí politickou linii Napoleona III. na poloostrově a Piemontu zajišťoval Lombardii, v rámci celkových úprav italské rovnováhy sil. Zároveň s politikou výbojů a s upevňováním vojenského a diplomatického vlivu státu postupovala i modernizace jeho vnitřního zřízení. Viktor Amadeus II. byl sice střídavě spojencem a nepřítelem Ludvíka XIV., ale vždy se mu obdivoval a snažil se napodobovat. A tak roku 1717, sotva si nasadil královskou korunu, začal na základě celé řady ediktů měnit státní správu podle vzoru centralistických struktur Colbertovy Francie. Zřídil státní radu, v jejímž čele stály různé podniky, generální finanční radu a v jednotlivých provinciích jmenoval celou síť intendantů, aby si v nich zajistil kontrolu centrální moci. Díky těmto opatřením mohl dále prosazovat politiku zaměřenou na upevnění monarchie a její úlohy soudce mezi jednotlivými státními útvary. Do značné míry omezil dosavadní nedotknutelnost a výsady duchovenstva, omezil jeho podíl v tradičních oblastech veřejné péče a výchovy: církevní charitativní instituce rozptýlené po zemi vystřídaly chudobince a špitály řízené státem, byla reorganizována turínská univerzita, na níž proběhla obměna pedagogického sboru, z něhož byli vyloučeni stoupenci tradičního smýšlení a na jejichž místo nastoupili lidé prodchnutí francouzskými idejemi či dokonce jansenismem. Také výsady šlechty byly značně omezeny; její půda byla zahrnuta do katastru, který dal pořídit Viktor Amadeus II., na jehož základě napříště podléhala řádnému a pravidelnému zdanění. Tím se urychlil proces její přeměny, jejího přechodu od třídy hoberaux a polozávislých feudálů v třídu úředníků, která našla uplatnění v armádě, v diplomatických službách a ve správním aparátu, kde však naprosto převažovali spíše příslušníci buržoazie a parvenuové.

V rámci napodobování Francie Ludvíka XIV. a Colberta nechybělo ani pozoruhodné snažení na poli veřejných prací. Byly otevřeny nové silnice, říční spoje a byl rozšířen přístav Nice, který pro království Sardinské představoval jediný přistup k moři. Zvláště pozoruhodný byl rozvoj hlavního města, který vysvětluje také již dříve zmíněný silný demografický nárůst. Právě v 18. století získal Turín svou charakteristickou symetrii a rysy královského města, které dodnes propůjčují jeho historickému středu vzhled tolik odlišný od ostatních italských měst. Většina budov postavených v tomto období - bazilika Superga, vystavěná na oslavu vítězství nad Francouzi v roce 1706, palác Madama a četné další stavby - je dílem sicilského architekta Filippa Juvary, kterého Viktor Amadeus II. pozval do Turína a který byl tak trochu piemontským Mansartem. Nejintenzivnějším obdobím celkových přeměn, prováděných vládou nové savojské monarchie, bylo prvních třicet let století, a časově tedy předcházelo vlně reforem v ostatních italských státech: ve chvíli, kdy Viktor Amadeus II. přetvářel správu svého státu, posiloval postavení turínské univerzity a bojoval proli starým výsadám šlechty a církve, ve Florencii dosud vládli Medicejští, Neapol ještě nezískala nezávislost a v Lombardii zatím nezačalo šťastné období tereziánských reforem.

Nejde však jen o rozdíl časový, ale především kvalitativní. Jak jsme již poznali počínání savojských monarchů je bližší klasickému typu absolutismu ve styku Ludvíka XIV., než osvícenskému despotismu panovníků 18. století ve stylu Josefa II. To se zcela jasně ukáže, jakmile se zaměříme na hospodářskou politiku; Piemont nepoznal proces liberalizace trhu, půdy a zboží, který se uskutečnil v Lombardii a v Toskánsku, a jeho hospodářský život v podstatě dál probíhal ve znamení merkantilismu a městské vázanosti. Přes značné bohatství a iniciativu buržoazie, především v někdejších lombardských provinciích, kde se v rozsáhlé míře pěstovala rýže a kde byl rozšířen nájemní systém kapitális-

BAKEŠOVÁ, IVANA - DĚJINY TAIWANU

BAKEŠOVÁ, IVANA
FÜRST, RUDOLF
HEŘMANOVÁ, ZDEŇKA

DĚJINY TAIWANU

Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2004
edícia Dějiny států
mapy spracoval Jaroslav Strnad
obálka Hong Tong, Vladimír Vimr
ISBN 80-7106-708-3

história, dejiny
304 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 532 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý, nečítaná

7,00 € PREDANÉ

*H-6-3*

První ucelené zpracování dějiny kontroverzní Čínské republiky na Taiwanu od předních českých odborníků zachycují přehledným způsobem vývoj ostrova i přilehlých ostrůvků od nejstaršího období až po současnost, která je charakterizována dynamicky se rozvíjející ekonomikou a velmi komplikovaným politickýmm postavením.

VASILJEVOVÁ, ZDEŇKA - DĚJINY JAPONSKA

VASILJEVOVÁ, ZDEŇKA

DĚJINY JAPONSKA

Svoboda, Praha, 1986
edícia Členská knižnice
prebal Anna Kubů
1. vydanie, 31.000 výtlačkov
25-088-86

história, dejiny,
606 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 745 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý

6,90 € PREDANÉ

*H-6-3*

PEROUTKA, FERDINAND - BUDOVÁNÍ STÁTU III.

PEROUTKA, FERDINAND

BUDOVÁNÍ STÁTU III.
1920

Lidové noviny, Praha, 1991
obálka Pavel Štefan
3. vydanie
ISBN 80-7106-038-0

dejiny, história, Československo,
476 s., čeština
hmotnosť: 625 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, knižničné pečiatky

3,00 € PREDANÉ

*bib14* in *H-kris*

DRUHÁ TUSAROVA VLÁDA

Vláda, jak jsme referovali, byla od poloviny dubna ve stavu demise a rozkladu, avšak ještě ani ve třetí čtvrtině května nemohl oznámit ministerský předseda Tusar prezidentovi, že zmohl obtíže, spojené se sestavením vlády nové. Ostatně žádná z vyskytujících se obtíží nebyla překonána, ani když se už nová, lépe řečeno staronová vláda představila parlamentu. Byla to vláda, sídlící na kolísavém lešení nad nevyřešenými problémy, byla to tedy vratká vláda, vratší než prvá, vratší i než druhá, východisko z nouze, epizoda v epoše nerozhodnosti, byla to vláda, vytvořená s prominutím vyjasnění situace. Hlavní strany nemohly se dohodnout ani o směru ani o tom, jak by řádná vláda měla být sestavena: dohodly se tedy aspoň, že zatím zůstanou stát na jednom místě, dokud se odkudsi neobjeví, co se dá dělat. To byla hlavní, jistě nikoliv bohatá ideologie druhé vlády Tusarovy.

Sociální demokracie, hlavní zřídlo všech obtíží, zůstávala sfingou státu i sobě. Po volbách jí dokonce přibylo ještě několik záhadných a neklid vzbuzujících odstínů. Co bylo v té straně před volbami radikální, bylo po nich ještě radikálnější. Levice tříbila své uvědomění i svou odhodlanost měsíc od měsíce. Čím dále tím rychleji spěla k heslu: pravá naše vlast je socialismus. Z počínání strany, z její nerozhodnosti bylo patrno, že nevěděla, co bude dělat zítra, že nevěděla zejména, bude-li schopna zůstat ještě členem demokratické koaliční vlády. Sociální demokracie svolala sjezd zastupitelstva, aby zaujalo stanovisko k otázce budoucí vlády. Zastupitelstvo odmítlo rozhodnout definitivně. 29. dubna usneslo se doporučit straně vstup do vlády na přechodnou dobu, dokud nebude svolán sjezd strany, avšak nezavazovat se dále; konečné rozhodnutí musí být přenecháno nejvyšší stranické instituci; než ona se vysloví, je třeba na každou vládu pohlížet jako na prozatímní. Nebyla tedy ani základní otázka účasti na vládě v sociální demokracii ještě rozřešena. Spatná to vyhlídka pro budoucí vládu, tone-li její největší strana v takovýchto rozpacích. Je téměř vyloučeno sestavit spořádanou vládu s takovýmto partnerem. Aby obtíže byly doplněny, bylo také téměř vyloučeno sestavit ji bez něho. Každý se bál bouřlivosti této strany, kdyby byla zatlačena do opozice, a každý s ní jednal zdvořile, i když v nitru k tomu necítil žádnou chuť. Byla to mocná strana, a mnoho bylo jí proto dovoleno. Bude tedy nad příští vládou viset Damoklův meč až do jejího sjezdu. Co se dávno cítilo, ví se nyní určitě: dokud se vnitřní poměry v sociální demokracii nevyjasní, bude pozice každé vlády nejistá.

Rozhodnutí sociálne demokratického zastupitelstva bylo prijalo 41 hlasy proti 11. Oněch jedenáct oponujících členů bylo i v oficiální zprávě strany — poprvé — nazváno komunisty. Jako jejich mluvčí vystupoval vůdce kladenských horníků Zápotocký, a referent většiny (byla to většina jen v zastupitelstvu, je-li to většina ve straně, mělo se ukázat teprve na sjezdu) v polemice je obvinil, že „staví se vyhraněně za taktiku revolučního komunismu, jak ji vytvořila literatura ruské revoluce, a tím opouští v některých bodech půdu starého sociálně demokratického programu“. Ti však, kteří takto byli káráni, měli v té době již mnohem větší starost o to, aby neopustili v některých bodech půdu programu Leninova. Pokárání učinilo na ně nepatrný dojem, jestli vůbec nějaký. Rozejít se se starým programem sociálně demokratickým — k tomu přece byli připraveni, upřímně jej považujíce za zastaralý a nehodící se do epochy otevřeného boje o moc. Na jakou cestu chtěli zavést stranu? Na cestu leninovskou: protiklady nemají být zastírány, nýbrž nemilosrdně odhalovány; každý den, jenž neprohloubí propast mezi buržoazií a proletariátem, je den ztracený; účast strany v koaliční vládě je schopna zastírat konflikty, existující ve třídní společnosti, a je proto zavrženíhodná. Zápotocký jménem menšiny podává návrh: odejít z koalice a „čekat pak v ústraní na další vývoj“ — v ústraní ovšem nikoliv pasivním. Většina zastupitelstva zamítla tento návrh, jehož tendencí si byla jista: odchod zástupců proletariátu z vlády měl připravovat půdu pro revoluční konflikt. Nevěděla, do jaké míry se může spoléhat na sjezd strany, silně dokonce podezřívala, že ji sjezd zklame. Ale v situaci, v jaké se nalézalo vedení, pokládalo každý měsíc, o nějž rozhodnutí bylo odloženo, za zisk. Spoléhalo se, že nějaká, do té doby ještě neznámá síla, nějaká radikalismu nepříznivá událost sestoupí na svět a ochladí rozpálené hlavy. Jen tak si můžeme vysvětlit váhání a odkládání, tvořící podstatu taktiky vedení, o jejíž správnosti už kdekdo okolo pochyboval.

Sociální demokracie dovolila tedy utvořit novou vládu, ale vyměřila jí život jen zcela krátce: až do našeho sjezdu. Ve skutečnosti bylo vedení odhodláno odkládat sjezd tak dlouho, jak dlouho to půjde, až do příchodu onoho nějakého očekávaného vystřízlivění. Josef Stivín, v této době patřící už více středu než levici, jako oficiální mluvčí takto vykládal lhůtu, danou vládě:

„ Odpověď na otázku, jakou cestu má nastoupit sociální demokracie po slavném výsledku voleb do Národního shromáždění, máte dát jedině sjezd strany, nejvyšší rozhodující činitel v politických akcích československého proletariátu. Sjezd strany v prosinci 1918 uložil soudruhům ministrům, aby spolupracovali na ustavení a vybudování republiky. Tento úkol je uzákoněním demokratické ústavy a provedením voleb splněn... Pro další taktický postup strany jsou dány nové podmínky, a proto je samozřejmé, aby otázka příští taktiky projednána byla na sjezdu."

...................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Tak se čekalo až do února 1922, kdy prezident vyhlásil amnestii.