RADA, FRANTIŠEK - KDYŽ SE PSALO T.G.M.

RADA, FRANTIŠEK

KDYŽ SE PSALO T.G.M.
České Budějovice v prvním desetiletí republiky

Růže, České Budějovice, 1970
obálka Václav Požárek
1. vydanie, 10.000 výtlačkov
43-003-70

história, Československo
304 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 307 g

tvrdá väzba, malý formát
stav: dobrý, pečiatky

0,90 €

*bib14* in *H-parap*R4

Zahájení popřevratové koncertní sezóny v roce 1919 bylo velmi okázalé. Na počest italských hostů a italských legionářů zpívala 2. ledna ve zdejším divadle Ema Destinová árie z Pucciniho opery Madame Butterfly v italském originále a Váša Příhoda, virtuos na housle, koncertující již od dětských let, zahrál několik Paganiniho skladeb. Koncert měl velký úspěch a byl 7. ledna opakován. Během ledna se pořádaly ještě dva velké koncerty, Jaroslava Kociána a Emila Buriana. Počátkem února se konal slavnostní Americký koncert k poctě presidenta Wilsona pod protektorátem kapitána Emanuela Vosky. Zpívala na něm Mary Kavanová. Když byla renovována Beseda, po celou válku obsazená vojskem, vrátil se městu koncertní sál. Jako první v něm uspořádal kocert Hlahol, dirigovaný Otakarem Jeremiášem a Karlem Mitiskou. Vystoupila na něm tehdy velím oblíbená paní Eliášová-Brunhoferová, manželka zdejšího inženýra, bývalá členka olomoucké opery. Záhy následovaly koncerty houslisty Buchteleho, Pepy Bartoně, bratří Emila a Karla Buriana, Františka Ondříčka a jiných.

Po převratu znovu ohlásilo činnost vynikající pěvecké těleso, založené již v roce 1911, ale válkou umlčené a zdecimované — Jihočeské pěvecké sdruží žení učitelů. Ačkoliv z původních členů zbylo po válce pouze osmnáct, našli se noví obětaví lidé, takže za vedení dirigenta Josefa Masopusta se dalo s chutí a nadšením do práce čtyřicet členů. Všechna vydání, i cestovné na zkoušky do Tábora, který si zvolili za sídlo, neboť tam měli učitelé ze všech jihočeských okresů nejlepší spojení, si hradili ze svého. Ve sborové síni hotelu Amort, vyzdobené stuhami a zvadlými věnci, se konaly pravidelné zkoušky. Sdružení uspořádalo zájezdy do východních Cech a na Moravu. V roce 1921 došlo k určitým neshodám, třináct členů i s dirigentem Masopustem odešlo a založilo pěvecké sdružení Tábor. Ostatní pokračovali v práci pod novým dirigentem, hudebním skladatelem Václavem Kálikem. Vedle mnoha koncertů v Českých Budějovicích a v jiných jihočeských městech uskutečnilo sdružení velké zájezdy: roku 1922 do Německa, rok nato do Švýcar, roku 1924 na Ostravsko, do Vídně, na Slovensko a na Podkarpatskou Rus.

BÁRTA, VLADIMÍR - STREDOSLOVENSKÝ KRAJ

BÁRTA, VLADIMÍR

STREDOSLOVENSKÝ KRAJ

Osveta, Martin, 1983

publikácie obrázkové, monografie, Československo,
nestránkované, far. fot., slovenčina
hmotnosť: 459 g

mäkká väzba, veľký formát
stav: veľmi dobrý

0,80 €

*H-5-2*

KOCHÁNEK, LADISLAV - 1000 ČESKOSLOVENSKÝCH NEJ

KOCHÁNEK, LADISLAV

1000 ČESKOSLOVENSKÝCH NEJ

Albatros, Praha, 1988
ilustrácie František Zálabský, Pavel Rajský
obálka Pavel Rajský
3. upravené a doplnené vydanie, 105.000 výtlačkov
13-869-88

Československo, encyklopédie,
168 s., čb a far. fot., čeština
hmotnosť: 575 g

tvrdá väzba, veľký formát
stav: veľmi dobrý

1,00 €

*home*unk*/in *H-5-2*geo*

ANTONÍN, JOŽA - PRVÉMU PRESIDENTU ČSR OSVOBODITELI T. G. MASARYKOVI IN MEMORIAM

ANTONÍN, JOŽA

PRVÉMU PRESIDENTU ČSR OSVOBODITELI T. G. MASARYKOVI IN MEMORIAM

Pokrok, Bratislava-Brno-Praha, 1948

životopisy, Československo,
194 s., 22 s. čb fot., čeština
hmotnosť: 1055 g

tvrdá väzba, veľký formát
stav: veľmi dobrý

3,90 €

*kvaja* in *H-6-1*

Obsáhlá vzpomínková publikace, vydaná k 30. výročí vzniku ČSR a k 10. výročí smrti TGM. Podrobně popisuje jeho život, od mládí, školy, činnost v R-U, boj o vznik republiky, prezidentský úřad  a smrt. Zejména podrobně se věnuje kniha jeho činnosti před vznikem ČSR, pedagogická činnost, politika, cesty po světě a vyjednávání s velmocemi, české legie a mnoho dalších, málokde publikovaných podrobností. Část textová a obrazová.

POLIŠENSKÝ, JOSEF VINCENT - HISTORY OF CZECHOSLOVAKIA IN OUTLINE

POLIŠENSKÝ, JOSEF VINCENT
HISTORY OF CZECHOSLOVAKIA IN OUTLINE

Bohemia International, Praha, 1991
2. vydanie (1. v Bohemii)
ISBN 80-85195-05-04

história, Československo,
144 s., čb fot., angličtina
hmotnosť: 287 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý, knižničné pečiatky

1,50 € PREDANÉ

*bib14* in *H-kris*

THE FIGHT FOR NATIONAL FREEDOM

The outbreak of the first World War in July 1914 was the result of the tension between Vienna and Belgrade. It is not uninteresting to mention that a year earlier T. G. Masaryk had gone to Belgrade, and returned with Serbian suggestions for the improving of relations between both the states. The government of Austria-Hungary let this occasion pass without notice. The immediate pretext for the declaration of war on Serbia was the assassination of the imperial successor to the Austro-Hungarian throne, Francis Ferdinand. In Bohemia he was known as an adherent of federalism, but at the same time as a supporter of the plans of the German Emperor, William II, and as a rigid autocrat and bigoted Catholic. So Czech public opinion, with its democratic, Slavonic and often anti-clerical tendencies, was in no way disturbed by the assassination. But the war against Serbia and Russia, two countries to which the sympathies of a very great part of the nation were bound, was regarded as an evil only a little lesser than civil war.

The very beginning of the last war-adventure of the Hapsburg monarchy was accompanied by the suppression of all political freedom. The Austro-Hungarian government embarked on a struggle, which from a preventive campaign in the Balkans turned to a world-war of two power-groups, without Parliament and without a free press. Czech politicians took, roughly, two standpoints in this situation. K. Kramář, the representative of Czech Liberalism and Neoslavism, was for the Czech nation’s remaining passive, reckoning that the Russian Army would in any case sooner or later occupy Bohemia and that they would probably put on the throne one of the Romanov dynasty.

..................................................................................................................

... posledná veta ...

All peace-loving nations of the world will always find in them a devoted friend.

PEROUTKA, FERDINAND - BUDOVÁNÍ STÁTU III.

PEROUTKA, FERDINAND

BUDOVÁNÍ STÁTU III.
1920

Lidové noviny, Praha, 1991
obálka Pavel Štefan
3. vydanie
ISBN 80-7106-038-0

dejiny, história, Československo,
476 s., čeština
hmotnosť: 625 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, knižničné pečiatky

3,00 € PREDANÉ

*bib14* in *H-kris*

DRUHÁ TUSAROVA VLÁDA

Vláda, jak jsme referovali, byla od poloviny dubna ve stavu demise a rozkladu, avšak ještě ani ve třetí čtvrtině května nemohl oznámit ministerský předseda Tusar prezidentovi, že zmohl obtíže, spojené se sestavením vlády nové. Ostatně žádná z vyskytujících se obtíží nebyla překonána, ani když se už nová, lépe řečeno staronová vláda představila parlamentu. Byla to vláda, sídlící na kolísavém lešení nad nevyřešenými problémy, byla to tedy vratká vláda, vratší než prvá, vratší i než druhá, východisko z nouze, epizoda v epoše nerozhodnosti, byla to vláda, vytvořená s prominutím vyjasnění situace. Hlavní strany nemohly se dohodnout ani o směru ani o tom, jak by řádná vláda měla být sestavena: dohodly se tedy aspoň, že zatím zůstanou stát na jednom místě, dokud se odkudsi neobjeví, co se dá dělat. To byla hlavní, jistě nikoliv bohatá ideologie druhé vlády Tusarovy.

Sociální demokracie, hlavní zřídlo všech obtíží, zůstávala sfingou státu i sobě. Po volbách jí dokonce přibylo ještě několik záhadných a neklid vzbuzujících odstínů. Co bylo v té straně před volbami radikální, bylo po nich ještě radikálnější. Levice tříbila své uvědomění i svou odhodlanost měsíc od měsíce. Čím dále tím rychleji spěla k heslu: pravá naše vlast je socialismus. Z počínání strany, z její nerozhodnosti bylo patrno, že nevěděla, co bude dělat zítra, že nevěděla zejména, bude-li schopna zůstat ještě členem demokratické koaliční vlády. Sociální demokracie svolala sjezd zastupitelstva, aby zaujalo stanovisko k otázce budoucí vlády. Zastupitelstvo odmítlo rozhodnout definitivně. 29. dubna usneslo se doporučit straně vstup do vlády na přechodnou dobu, dokud nebude svolán sjezd strany, avšak nezavazovat se dále; konečné rozhodnutí musí být přenecháno nejvyšší stranické instituci; než ona se vysloví, je třeba na každou vládu pohlížet jako na prozatímní. Nebyla tedy ani základní otázka účasti na vládě v sociální demokracii ještě rozřešena. Spatná to vyhlídka pro budoucí vládu, tone-li její největší strana v takovýchto rozpacích. Je téměř vyloučeno sestavit spořádanou vládu s takovýmto partnerem. Aby obtíže byly doplněny, bylo také téměř vyloučeno sestavit ji bez něho. Každý se bál bouřlivosti této strany, kdyby byla zatlačena do opozice, a každý s ní jednal zdvořile, i když v nitru k tomu necítil žádnou chuť. Byla to mocná strana, a mnoho bylo jí proto dovoleno. Bude tedy nad příští vládou viset Damoklův meč až do jejího sjezdu. Co se dávno cítilo, ví se nyní určitě: dokud se vnitřní poměry v sociální demokracii nevyjasní, bude pozice každé vlády nejistá.

Rozhodnutí sociálne demokratického zastupitelstva bylo prijalo 41 hlasy proti 11. Oněch jedenáct oponujících členů bylo i v oficiální zprávě strany — poprvé — nazváno komunisty. Jako jejich mluvčí vystupoval vůdce kladenských horníků Zápotocký, a referent většiny (byla to většina jen v zastupitelstvu, je-li to většina ve straně, mělo se ukázat teprve na sjezdu) v polemice je obvinil, že „staví se vyhraněně za taktiku revolučního komunismu, jak ji vytvořila literatura ruské revoluce, a tím opouští v některých bodech půdu starého sociálně demokratického programu“. Ti však, kteří takto byli káráni, měli v té době již mnohem větší starost o to, aby neopustili v některých bodech půdu programu Leninova. Pokárání učinilo na ně nepatrný dojem, jestli vůbec nějaký. Rozejít se se starým programem sociálně demokratickým — k tomu přece byli připraveni, upřímně jej považujíce za zastaralý a nehodící se do epochy otevřeného boje o moc. Na jakou cestu chtěli zavést stranu? Na cestu leninovskou: protiklady nemají být zastírány, nýbrž nemilosrdně odhalovány; každý den, jenž neprohloubí propast mezi buržoazií a proletariátem, je den ztracený; účast strany v koaliční vládě je schopna zastírat konflikty, existující ve třídní společnosti, a je proto zavrženíhodná. Zápotocký jménem menšiny podává návrh: odejít z koalice a „čekat pak v ústraní na další vývoj“ — v ústraní ovšem nikoliv pasivním. Většina zastupitelstva zamítla tento návrh, jehož tendencí si byla jista: odchod zástupců proletariátu z vlády měl připravovat půdu pro revoluční konflikt. Nevěděla, do jaké míry se může spoléhat na sjezd strany, silně dokonce podezřívala, že ji sjezd zklame. Ale v situaci, v jaké se nalézalo vedení, pokládalo každý měsíc, o nějž rozhodnutí bylo odloženo, za zisk. Spoléhalo se, že nějaká, do té doby ještě neznámá síla, nějaká radikalismu nepříznivá událost sestoupí na svět a ochladí rozpálené hlavy. Jen tak si můžeme vysvětlit váhání a odkládání, tvořící podstatu taktiky vedení, o jejíž správnosti už kdekdo okolo pochyboval.

Sociální demokracie dovolila tedy utvořit novou vládu, ale vyměřila jí život jen zcela krátce: až do našeho sjezdu. Ve skutečnosti bylo vedení odhodláno odkládat sjezd tak dlouho, jak dlouho to půjde, až do příchodu onoho nějakého očekávaného vystřízlivění. Josef Stivín, v této době patřící už více středu než levici, jako oficiální mluvčí takto vykládal lhůtu, danou vládě:

„ Odpověď na otázku, jakou cestu má nastoupit sociální demokracie po slavném výsledku voleb do Národního shromáždění, máte dát jedině sjezd strany, nejvyšší rozhodující činitel v politických akcích československého proletariátu. Sjezd strany v prosinci 1918 uložil soudruhům ministrům, aby spolupracovali na ustavení a vybudování republiky. Tento úkol je uzákoněním demokratické ústavy a provedením voleb splněn... Pro další taktický postup strany jsou dány nové podmínky, a proto je samozřejmé, aby otázka příští taktiky projednána byla na sjezdu."

...................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Tak se čekalo až do února 1922, kdy prezident vyhlásil amnestii.

PEROUTKA, FERDINAND - BUDOVÁNÍ STÁTU II.

PEROUTKA, FERDINAND

BUDOVÁNÍ STÁTU II.
1919

Lidové noviny, Praha, 1991
obálka Pavel Štefan
prílohy Jarmila Fromková
3. vydanie
ISBN 80-7106-037-2

dejiny, história, Československo,
440 s., čeština
hmotnosť: 570 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, knižničné pečiatky

3,00 € PREDANÉ

*bib14* in *H-kris*

VZNIK VÁLKY NA SLOVENSKU

Zatím, co se všichni mocně rozčilovali pro tyto otázky vnitřní politiky, ocitlo se Československo, neočekávaně a skoro nepozorovaně, uprostřed pravidelné války. Její nebezpečí bylo zmírňováno tou okolností, že konečná pomoc Dohody byla jistá. Táž okolnost však způsobila, že i když už válka vypukla, velká část politiků za touto předpokládanou záštitou pokračovala v horlivém přetřásání osobních a stranických záležitostí, stavíc je na stupnici svého zájmu na místo první a zahraniční konflikt teprve na některé z dalších míst. Takto roztržitě jsa veden, neobjevoval se národ dlouho ve stavu odhodlanosti a pohotovosti, potřebném k vybojování války. Následky budou popsány.

Z československých sousedů od samého počátku nejnepokojnějším jevilo se Maďarsko, jistě proto, že národní pýcha nejvíce v něm byla vypěstována. Nejtíže ze všech poražených smiřovalo se Maďarsko s novými, chudšími poměry. Nejdále jsouc vzdáleno armádám dohodovým, projevovalo také nejvíce chuti ještě jednou zkusit štěstí válečné. Mimo to opovrhovalo — někdy z dobrých důvodů — vojenskou silou leckterého nového státu a důvěřovalo, že zejména na slovenské frontě by válka byla podnik snadný. Hrabě Károlyi několikráte vyzkoušel v drobných šarvátkách na konci minulého roku, jak velký odpor Dohody by se objevil v takovém případě. Ukázalo se, že beznadějně veliký. Ani nejbojovnější Maďaři se nedomýšleli, že mohou vzdorovat vůli této skutečné nynější vládkyně Evropy. Aby došlo ke skutečné válce, bylo třeba, aby se dříve udála nějaká změna v dosavadní situaci, jejímž následkem by mohla být větší opatrnost Dohody v podnicích vůči Maďarsku. Mnoho Maďarů se domnívalo, že taková změna se udála v posledních dnech březnových.

20. března se dostavil šéf dohodové mise v Budapešti francouzský podplukovník Vyx k prezidentovi Károlyimu a předal mu nótu velvyslanecké konference, určující novou demarkační linii, podle níž se měli Maďaři stáhnout o dalších 50—80 kilometrů do vnitra své země. Nóta měla charakter ultimáta a její požadavky měly být splněny do čtyřiadvaceti hodin. Sdělení nenechávalo Maďary na pochybách, že Slovensko, Sedmihradsko a Chorvatsko jsou pro ně definitivně ztraceny. Podplukovník Vyx na přímý Károlyiův dotaz odpověděl, že tato nová demarkační čára představuje i novou politickou hranici. Až do této chvíle se Maďaři nevzdávali nadějí. Považovali už starou demarkační čáru za nesnesitelnou. Zejména Károlyi doufal, že pomocí svých styků na západě dosáhne zlepšení. Nyní nastal pravý opak; nejhorší obavy se splňovaly. Jeden z maďarských svědků této události píše ve svých pamětech: „Zdrceni, bezradní hleděli jsme strnule na zástupce Dohody, sedícího před námi.“ Ministerský předseda Berinkey řekl Vyxovi, že dosavadní vládě maďarské, která je poslední závorou na dveřích, za nimiž se skrývá chaos, je nemožno svým souhlasem zpečetit tuto potupu; že jí nezbývá než odstoupit, ale že její odchod pravděpodobně bude znamenat revoluci a anarchii. Vyx se omezil na to, že vojenským způsobem opakoval požadavky ultimáta.

Hazardní politická odpověď Maďarska se dostavila s rychlostí, jíž se vyznačují rozhodnutí zoufalců. Hrabě Károlyi ihned svolal ministerskou radu a podal tento výklad a návrh:

„Jen čistě sociálně demokratická vláda může udržet pokoj v zemi. Skutečná moc byla stejně už několik měsíců v rukou organizovaného dělnictva. Nechceme-li splnit vražedné podmínky Dohody, potřebujeme jednotného vojska. Takové jednotné vojsko může v této periodě hospodářské krize a rozhořčených třídních bojů vytvořit jen sociálně demokratická strana. Západní orientace, politika, vybudovaná na Wilsonovi, definitivně ztroskotala. Potřebujeme novou orientaci, která nám zajistí sympatie dělnické internacionály. Za takových okolností dosavadní koaliční vláda jen zhoršuje situaci, neboť první podmínkou boje stala se úplná morální a sociální jednota vlády... Nová sociálně demokratická vláda bude muset uzavřít spolek s komunisty, aby v zemi nepovstávaly nepořádek a obtíže, dokud se povede tento boj na život a na smrt proti imperialistickým vetřelcům. “

Také vysocí důstojníci, vojenští poradci vlády, se připojili k tomuto mínění, překonavše v sobě všechno to, co se v nich vzpíralo proti této cestě, která se jim v mnohém ohledu musila zdát cestou do hlubin noci. Plukovníci Stromfeld a Tombor, požádáni o dobrozdání, pravili v ministerstvu války, že všechen pacifismus musí být odhozen a celá země vyzvána k ozbrojenému povstání; místo západní orientace musí být přijata východní, která bude hledat sympatie sovětského Ruska; vlády je nyní schopna jedině sociální demokracie pod tou podmínkou, že se smíří a sjednotí s komunisty, aby tak byl umožněn společný postup s ruským vojskem, které stojí na severní hranici bývalého Rakouska. Plukovník Tombor vypracoval zvláštní memorandum, ve kterém dával za příklad patriotismus ruských bolševiků, jenž zachrání Rusko před lupičským imperialismem Dohody.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

Teprve novelizací zákona bylo umožněno vydání volebního řádu a aktivování zákona, které muselo být v listopadu 1921 vymáháno společnou interpelací obou socilistických stran ve vládě, jež ve věci socializace zřejmě už nepovažovala za potřebné spěchat.

PEROUTKA, FERDINAND - BUDOVÁNÍ STÁTU I.

PEROUTKA, FERDINAND

BUDOVÁNÍ STÁTU I.
1918-1919

Lidové noviny, Praha, 1991
obálka Pavel Štefan
prílohy Jarmila Fromková
3. vydanie
ISBN 80-7106-040-2

dejiny, história, Československo,
444 s., čeština
hmotnosť: 590 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, knižničné pečiatky

3,00 € PREDANÉ

*bib14* in *H-kris*

SEDMIDENNÍ VÁLKA

Pokud Těšínska se týkalo, byla v Praze nálada považovat za pouhou „těšínskou příhodu“ nároky, které si Poláci dělali, i zatímní rozdělení země, jež si vynutili počátkem listopadu. Tento optimismus měl původ ve víře, že mírová konference za všech okolností uzná a potvrdí historické hranice českých zemí. To se považovalo za nárok nesporný, potvrzený také tím, že ve francouzské nótě z 21. prosince, jíž se odpovídalo na stížnosti českých Němců, bylo oznámeno mínění francouzské vlády, že československý stát musí mít do rozhodnutí mírové konference „dosavadní hranice historických provincií Čech, Moravy a rakouského Slezska“. Ta víra byla na některých stranách tak horlivá, že „Národní listy“ projevovaly netrpělivost, když Rada desíti, vyslechnuvší Benešův výklad o územních nárocích, nevyřkla příslušnost celého Těšínska k Československu ihned, ještě v téže hodině, nýbrž odkázala to s ostatními otázkami k projednání komisi. Napsaly v článku s titulkem „Méně skromnosti na kolbišti světovém“: „Nechceme pochybovat, že nám nebude ukřivděno, ale přece pozastavujeme se nad okolností, že po tříhodinové skvělé řeči dr. Beneše nebylo nám právo přiznáno hned, nýbrž že byla vyslána teprve komise a tím řešení oddáleno.“ Netušilo se, jak velice bude řešení oddáleno a zdrojem jakých bojů bude. Českému historickému právu byla přisuzována přílišná působivost na mysli zástupců cizích ras a cizích národů, kteří se sešli v Paříži. Fakt však byl, že mírová konference se dívala na tuto českou citovou záležitost chladně a že se řídila jiným uvažováním. Historické právo vyhrálo jen tam, kde bylo v souladu s jinými zájmy anebo kde mohlo být podepřeno jinými argumenty. I osobnosti nejinformovanější byly nakloněny podceňovat obtížnost těšínské otázky. Tak pravil prezident Masaryk v poselství po návratu: „Jednali jsme také o polské otázce ve Slezsku; dohoda je snadná — je to problém celkem nepatrný vzhledem k velikým úkolům, které nás čekají.“ V ministerské radě se vyjádřil: „Když se Polákům řekne, aby odešli, myslím, že to udělají, a potom tam někoho pošleme k přesnějšímu ujednání dohody.“ Poláci však měli právě opačné vlastnosti povahové, než jakých by bylo třeba, aby odešli, jsou-li napomenuti několika slovy.

Zatím se na Těšínsku vytvořil obraz balkánských poměrů, snad s tím rozdílem, že se pracovalo s vyspělejší technikou. Dohoda z 5. listopadu neměla uklidňující moc. Češi a Poláci stáli proti sobě nepřátelsky, vojáci, kteří se ve válce naučili házet ruční granáty, pokračovali nyní zde v této činnosti, a leckterý vlastník domku přišel o svůj majetek tím způsobem, že mu byl vyhozen do povětří těmi, kdo nesouhlasili s jeho národní příslušností. Ministersky předseda Kramář se vyjádřil 13. ledna k zpravodaji „Tempsu“, že „Češi nechtějí prolít slovanskou krev, ale že situace tam je neudržitelná“. Slezský Národní výbor, autor listopadové úmluvy, naléhal netrpělivě u pražské vlády, aby vymohla obsazení Těšínska dohodovým vojskem, nebo aby vůbec nějak ulehčila pozici českého živlu tam. Už v listopadu v memorandu žádali vládu: „Kdyby to však s dohodovým vojskem nešlo, prosíme, aby nám byl dán pokyn, zdali bychom sami neměli podniknout nějakou vojenskou akci.“ V prosinci se obrátil vůdce těšínských Čechů dr. Pele na velitele ostravské posádky a žádal ho, aby mu poskytl vojsko k obsazení Těšínska bez vědomí vlády. Po letech o tom sám psal: „Když nyní klidně o věci uvažuji, považuji to za štěstí, že mi tenkrát nevyhověl, ale v té době jsem byl pro to velmi roztrpčen.“ V polovici ledna byla deputace z Těšínska u prezidenta i u zástupce ministerského předsedy Švehly a opět žádala vojenský zákrok. Staly se tedy pozdější události hlavně na nátlak slezských Čechů; od nich pocházely také informace, že situace Poláků je tak zlá, že se ani bránit nebudou.

Poláci projevovali dostatečným způsobem, že se zařizují na Těšínsku natrvalo. Co bylo pražské vládě ještě třeba o tom vědět, zvěděla, když vláda polská nutila úředníky skládat slib polskému státu a začátkem ledna vypisovala v polské části Těšínska volby do varšavského sněmu a nařizovala tam odvody do

polské armády. Československo mělo nyní na vybranou: buď dopustí, aby Poláci na Těšínsku prosadili fait accompli, nebo se pokusí o fait accompli svůj. Aby se vyčkalo rozhodnutí mírové konference, k tomu obě strany měly příliš temperamentu. Mimo to se věřilo, že fait accompli má svou vynikající cenu a že mírové konferenci vždy je lehčí potvrdit hotové věci, než je vyvracet a nařizovat nové. Také dr. Beneš — ovšem o jiné otázce, o obsazení Slovenska —, psal v tom smyslu v listopadu do Prahy: tady, v Paříži, nejvíce prospívá tichý fait accompli. Pokud Těšínska se týká, naprosto se nezdařilo, aby pokus se udál tiše.

Československá vláda se nejdříve rozhodla požádat nejvyšší velení Spojenců, aby nakázalo československému vojsku Těšínsko obsadit. Osud té žádosti nebyl povzbuzující. Foch nenašel v sobě ani tolik shovívavosti k tomuto požadavku, aby aspoň odpověděl. To se mohlo vyložit jako zřejmé znamení, že Dohoda je rozmrzena takovými půtkami a že nebude vlídna k tomu, kdo ji bude unavovat aférami, které v Paříži se pokládaly za aféry desátého řádu. Avšak pražská vláda natolik důvěřovala ve zřejmost svého práva, že se potom odhodlala na důtklivé rady vojáků v ministerstvu národní obrany k vystoupení samostatnému. Ministerstvo národní obrany zamýšlelo již 17. ledna vydat rozkaz k postupu — tehdy vymohl prezident Masaryk odložení. Iniciativa vůbec vycházela od vojáků, vláda byla značně nerozhodná a spíše následující podnik jen kryla svým jménem. 21. ledna zaslala konečně československá vláda polské obšírný spis, který byl nazván memorandem, který však byl více než memorandem, totiž ohlášením vojenského postupu.

...................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

S těmi, kdo jim v tom překáželi, nejednali vlídně.

KOVÁČ, DUŠAN - MUŽI DEKLARÁCIE

KOVÁČ, DUŠAN

MUŽI DEKLARÁCIE

Osveta, Martin, 1991
obálka Robert Brož
ISBN 80-217-0289-3

dejiny, Československo,
232 s., čb fot., slovenčina
hmotnosť: 397 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, bez prebalu, knižničné pečiatky

1,20 € PREDANÉ

*bib14* in *H-kris*

Už rané detstvo Karola A. Medveckého je obostreté tajomným závojom, ktorý ani on sám vo svojich spomienkach neodhalil. Narodil sa 8. júna 1875 v Dolnej Lehote na Orave, v dedine, ktorá je dnes súčasťou Oravského Podzámku. V ranom detstve osirel a staral sa oňho najprv vychovávateľ a potom hlavne katolícka cirkev, ktorá ho podporovala na štúdiách a do ktorej služieb ako katolícky kňaz vstúpil a v jej službách ostal až do svojej smrti.

Jeho starý otec bol schudobnelý, ale hrdý zeman, ktorý ako mnoho jemu podobných, nemal ničoho iba svoju „zemiansku česť“. Pochádzal z oravského Medzvedzia, kde bol koreň všetkých Medveckých. Ako dieťa býval Karol u starého otca v Podzámku v dome, v ktorom bola pošta a pred ňou lavička, kde rád so starým otcom vysedával. Starý otec mal na krku ako ozdobu čiernu hodvábnu šatku a spolu s vnukom pozorovali dianie na ceste. Cesta - to bola vlastne oravská magistrála, tiahnúca sa pozdĺž rieky Oravy dolu ku Kubínu a hore k Tvrdošínu. Na ceste bolo často vidno tiahnuť kupcov a bolo možné sledovať rôzne bizarné výjavy. Cesta dávala tušiť neznáme diaľky, ktoré zrejme učarovali aj malému Karolovi.

Oravský Podzámok bol podľa Medveckého spomienok dedinou, v ktorej prevažovali úradníci a kde sa, hlavne v krčme, objavovali podivné figúrky i zvláštni cestovatelia, prechádzajúci do Poľska. Karolov vychovávateľ, Štefan Frank, bol horlivým slovenským národovcom. Nebola to v tých časoch taká samozrejmosť. Orava bola, samozrejme, čisto slovenská, ale mnohí zemani i úradníci po rokoch maďarizácie už často používali „panský jazyk“. V Podzámku boli dve školy, jedna takzvaná panská a druhá cirkevná. Tá druhá bola vzdialenejšia a chodila do nej oravská chudoba, ale bola to ako-tak, po biede, škola slovenská. Vychovávateľ poslal Karola do tejto školy. Aj tak sa však celkom tlaku maďarčiny nevyhol. Už v tejto ľudovej škole mu vtĺkali maďarčinu, aj keď ju ani sám učiteľ veľmi neovládal, a potom na gymnáziu sa tento maďarizačný tlak ešte znásobil. V mladom veku, okolo desiatich rokov, stal sa aj Karol Medvecký obeťou tohto tlaku. Iba vďaka pevnému postoju svojho vychovávateľa sa neodnárodnil a už ako gymnaziálny študent sa stal uvedomelým Slovákom. Bola to tragická črta toho obdobia, že nikto nemohol byť Slovákom iba tak, prosto, že sa tak narodil a tak rástol. Ak mal zostať Slovákom, musel byť Slovákom uvedomelým.

Do gymnázia začal chodiť do neďalekej Trstenej. Záujem o knihy a učenie urobil z neho v triede prímusa. Už na začiatku školského roka ovládal väčšinu z toho, čo sa mal cez rok učiť. Okrem toho, na rozdiel od ostatných spolužiakov, ovládal maďarčinu, čím si vyslúžil priazeň maďarónskych učiteľov. Tu niekde boli aj korene jeho krátkeho, ako ho sám nazval, „maďarónskeho poblúznenia“. Riaditeľ gymnázia Dortšak, pôvodom z Lučenca, prednášal žiakom maďarské dejiny s takým pátosom a zápalom, že žiačikovia, schvátení kuruckou horúčkou, boli ochotní vrhnúť sa na všetkých Habsburgovcov a vykántriť ich. V Trstenej sa u mladého študenta Medveckého prejavil aj zmysel pre knihy a literatúru, ale aj určitá podnikavosť, ktorú osvedčil aj neskôr, v dospelom veku. Zriadil si súkromnú tajnú knižnicu, po grajciari požičiaval knihy, a keď nazbieral groše, kúpil ďalšie knihy. Tento tajný kultúrny podnik mu však riaditeľ školy veľmi skoro zatrhol.

Z Trstenej sa už ako kvartán vydal na potulky po rôznych gymnáziách. Ako uvedomelý slovenský študent to nikde nemal ľahké. Najväčší vplyv na neho mal pobyt v Ružomberku a v Skalici, kde sa stretol s národne uvedomelou slovenskou spoločnosťou, ktorá v ňom upevnila jeho národné povedomie. V Ružomberku bol spolužiakom Fedora Houdeka a často bol hosťom v rodine Houdekovcov. Tu sa začali prejavovať jeho literárne sklony a láska k divadlu — k bábkovému i ochotníckemu. Iba také slovenské divadlo vtedy existovalo.

Skalica a jej okolie boli vtedy jedným z centier slovenského národného života. V Skalici vtedy pôsobil ako nedeľný kazateľ františkánsky mních Dominik. Tento záhadný zjav nepekného zhrbeného starca sa mladému študentovi vryl hlboko do pamäti. Jemu pripisoval veľkú zásluhu na tom, že sa Skaličania prebudili národne a sociálne a že tam začal pulzovať čulý život. Pritom však páter Dominik nebol uvedomelým Slovákom, veď po vzniku republiky sa dal zapísať za Maďara. Bol však nesporne zaujímavým zjavom a fascinoval nielen mladého Medveckého. Skalica však mala aj iné predpoklady na to, aby sa stala jedným z centier slovenského národného

PODIVEN - ČEŠI V DĚJINÁCH NOVÉ DOBY

PODIVEN
(Petr Pithart, Petr Příhoda, Milan Otáhal)

ČEŠI V DĚJINÁCH NOVÉ DOBY
(Pokus o zrcadlo)

Rozmluvy, Praha, 1991
obálka Pavel Helísek
ISBN 80-85336-09-X

dejiny, história, Československo
702 s., čeština
hmotnosť: 832 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, knižničné pečiatky

8,00 €

*bib14* in *H-kris*

Tato kniha je po dlouhé době prvním pokusem pojmout novočeské dějiny jako srozumitelný příběh. Není to odborné historické dílo, ale rukověť, která má sloužit k orientaci laikovi. Z jaké pozice je psána? Je na místě odpovědět: z ekumenické. Autorský kolektiv tu vytvořili: lékař-psychoanalytik, právník-politolog a odborný historik. Reprezentují tři odlišná stanoviska: katolické křesťanství, konzervativní liberalismus a (sebe)kritický socialismus. Jejich společnou snahou bylo zachovat ohrožené české dějinné vědomí, ale zbavit je vžitých předsudků a mystifikací.

Kniha vznikala v době tzv. normalizace a byla zamýšlena jako „samizdat“. Žánrem je to esej, poznámkový aparát pořízen nebyl. Z pietních důvodů zachovali autoři pro označení svého kolektivu kryptonym „Podiven“. Vyjadřují tím respekt k údivu, který je dle Aristotela prvotním předpokladem poznání.

Novodobé české dějiny začínají autorům národním obrozením. První část díla končí první světovou válkou, druhá nacistickou okupací. Třetí měla obsáhnout léta od roku 1939 až do současnosti. Práci na knize přerušila listopadová revoluce. Autory jsou Petr Pithart, Petr Příhoda a Milan Otáhal. Uvědomují si svou povinnost napsat i část třetí.

X. POUHÝCH DVACET LET...

Přirovnáme-li meziválečné dvacetiletí k lidskému věku, v němž někteří rozlišují životní „dopoledne“ a „odpoledne“, snadno v něm rozeznáme dvě etapy. Ta první začala zaváděním zvyklostí, při nichž pak už zůstalo. Řada z nich nebyla vlastně žádnou novotou, ustavila se už za „starého Rakouska“. Tehdá se těmito stereotypy řídil život provincie, jímž jsme byli. Nyní měly určovat řečiště i rytmus života celku v každém ohledu obsáhlejšího a významnějšího, totiž státu; v tom bylo to nové.

Oním nemilosrdným obratem, který změnil „dopolední“ vzestup v „odpolední“ sesouvání, byla velká hospodářská krize, která zasáhla všechny průmyslové země. Pro všechny byla předělem. O nás se potvrdilo to, co platilo i předtím a co bude platit ještě zřetelněji v letech příštích: rozhodující vlivy přicházejí zvenčí, v našich rukou zůstává způsob jejich recepce. Jde-li o vlivy destruktivní, nastává zkouška naší vitality. Tak jako je infekce zkouškou obranyschopnosti těla.

Pokusme se nyní sledovat osudy naší „první“ - a vlastně jediné - republiky tak, jak šel život, tedy chronologicky. Jediné proto, že žádná z těch dalších, ať už ta „druhá“ nebo ty následující, které se zatím nikdo nepokusil očíslovat, nebyla v pravém smyslu „res publica“, tedy „věc veřejná“.

1. Nezajištěný vzestup (1918- 1929)

a) Léta formováni

Vláda nového nástupnického státu ve středu Evropy měla zprvu v rukou jen něco přes polovinu území, na něž si dělala nárok. RČS totiž vznikala několik měsíců: od počátku září 1918, kdy byla Česká národní rada poprvé uznána (Spojenými státy) jako prozatímní československá vláda, do konce prosince 1918, kdy bylo českým vojskem obsazeno východní Slovensko. Po celou tuto dobu se utvářely resp. vyjasňovaly ty skutečnosti, které pokládáme za atributy státu v plném smyslu, tedy orgány jeho moci a území, na němž je tato moc vykonávána (jednoznačně bylo československé území definováno dokonce až v létě 1920 při uzavření mírové smlouvy s Maďarskem, kdy byla stanovena hranice slovensko-maďarská). Protože právní vědomí velí stanovit určitější mez, byl jako počátek existence našeho státu zvolen den, kdy vznikl první zárodek jeho zákonodárné a výkonné moci na jeho příštím území, kdy tedy Národní výbor vydal zákon o „zřízení samostatného státu československého“, když předtím jeho funkcionáři převzali pražský Obilní úřad. Tím dnem byl 28. říjen.

Ostatní státotvorné činy následovaly teprve potom, leckdy i se značnými nesnázemi. Rakouské vojenské velitelství kapitulovalo 30. října, když se jeho posádky, skládající se převážně z Maďarů a Rumunů, rozutekly. Týž den se ústy svých zástupců v Turčanském svatém Martině (kteří nevěděli, co se stalo o dva dny dříve v Praze) přihlásilo k RČS Slovensko. V průběhu prvního týdne si sudetští Němci vytvořili čtyři správní celky, neboť nemínili vstoupit do svazku vznikající RČS. Obsazování těchto území českým vojskem trvalo do půli prosince, aniž by se setkalo s významnějším odporem. V půli listopadu oktrojoval Národní výbor prozatímní ústavu a rozšířil se v revoluční zastupitelský sbor - Národní shromáždění. Masaryk se vrátil do vlasti 21. prosince. Obsazování Slovenska probíhalo svízelněji než obsazování německých území, protože Maďaři kladli odpor. Neobešlo se bez zásahu zmocněnců vítězných velmoci a skončilo krátce před koncem roku. Nebylo však definitivní tečkou: o slovenských krajích měly znovu rozhodovat zbraně i vůle velmocí v příštím roce. Předmětem konfliktu česko-polského bylo až do konce ledna 1919 Těšínsko.

Účinná státotvorná vůle českého národa se tedy začala viditelné projevovat až po 28. říjnu. Působila v souznění s mocnějšími silami, které jí předem připravily půdu a bez nichž by sotva vůbec vznikla. Připomeňme si znovu: nezbytnou podmínkou vzniku RČS byl rozklad vyčerpané habsburské říše a vůle vítězných velmocí, především Francie. Bez této vůle a bez ztráty rakousko-uherské vůle k životu by

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

Další kapitoly českých dějin budou toho dokladem.

PEROUTKA, FERDINAND - BUDOVÁNÍ STÁTU IV.

PEROUTKA, FERDINAND

BUDOVÁNÍ STÁTU IV.
1921-1923

Lidové noviny, Praha, 1991
obálka Pavel Štefan
prílohy Jarmila Fromková
3. vydanie
ISBN 80-7106-039-9

dejiny, história, Československo,
492 s., čeština
hmotnosť: 634 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, knižničné pečiatky

2,70 €

*bib14* in *H-kris*
*bib14*his*

ŠVEHLOVA VLÁDA, ČILI VLÁDA PĚTKY

V říjnu 1922 pokládala Pětka konečně dobu za zralou pro svůj vstup do vlády a kabinet Benešův na její pokyn tiše zmizel. 7. října byl uveřejněn jmenovací list prezidentův. Předsedou nové vlády byl ovšem Antonín Švehla, nejsilnější muž a zástupce nejsilnější strany. Je pravda, že sociální demokraté dosud měli největší počet mandátů ve sněmovně, ale každý věděl, že dobrá polovina jich je jaksi ze státních důvodů vypůjčena od komunistů a nikdo se tím nedal zdržovat při posuzování skutečné síly stran. Agrární strana stála již na prvním místě. Ministrem zahraničních věcí byl opět dr. E. Beneš, ministrem vnitra Jan Malypetr. Do ministerstva financí triumfálně vtáhl dr. Alois Rašín, maje hlavu opět plnu dalekosáhlých plánů. Ministrem školství stal se Rudolf Bechyně, ministrem spravedlnosti dr. Josef Dolanský, člen strany lidové a představitel přísnějšího kursu v konfiskační praxi, zejména pokud šlo o výlevy protináboženské. Národní demokrat inž. Ladislav Novák byl ministrem obchodu, Jiří Stříbrný ministrem železnic, Antonín Srba ministrem veřejných prací, Milan Hodža ministrem zemědělství, Fr. Udržal ministrem národní obrany, dr. Jan Šrámek ministrem zdravotnictví a Gustav Habrman ministrem sociální péče. Pokud jde o Aloise Tučného, jenž se stal ministrem pošt a telegrafů, musíme vsunout poznámku, že jeho nespokojenost zdržela o několik dní jmenování vlády. Bylo mu původně nabízeno ministerstvo zásobování, ale shledal to pod svoji důstojnost a působil obtíže až do chvíle, když dr. Franke nabídl mu ministerstvo pošt, pro něž sám byl předurčen, a projevil ochotu ujmout se opovrhovaného resortu zásobovacího. Strana československých socialistů podala sice veřejnosti jakýsi výklad důvodů tohoto sporu, ale poněvadž výklad onen nebyl srozumitelný ani tehdy, když vyšel, nebudeme jej citovat a spokojíme se konstatováním, že ze strany československých socialistů vždy při rozdělování resortů vycházelo nejvíce potíží osobních.

Ministrem unifikace byl jmenován dr. Ivan Markovič a ministrem s plnou mocí pro Slovensko dr. Josef Kallay, jediný úředník v této vládě. Ačkoliv strany měly velkou chuť obsadit každé místo svými straníky, přece se uznalo, že pro správu Slovenska je třeba učinit výjimku. Uznání toto bylo ulehčeno stranám tou okolností, že si vzájemně toto místo nepřály a jedna druhou žárlivě střežily. Jako v minulé vládě, tak ani v této žádný ministr nebyl vybrán z řad senátu, a institucí touto proběhl záchvěv nevole. Nepatrné postavení senátu v politickém životě země projevovalo se čím dále tím zřetelněji. Senátoři se usnesli, že budou aspoň protestovat proti tomuto ortelu, a v nejbližší schůzi senátu přednesl dr. Adolf Stránský tuto ve věci správnou, v praxi však a proti vůli skutečných vůdců naprosto bezmocnou argumentaci:

„Podle ústavní listiny skládá se Národní shromáždění, z něhož má být vláda vybrána, z poslanců a senátorů. Chce-li tedy některá vláda o sobě právem říci, že je parlamentní, nesmi být sestavena jen z jedné sněmovny. Je-li sestavení dnešní vlády náhodné, pak to není porušení ústavy. Panuje-li však úmysl nikdy nikoho ze senátu nepojmout do vlády, pak je ústavnost porušena... My vypadáme, jako by členství v senátu bylo nějakou sinekurou ... Než takový senát, raději žádný. “

Snad to nebyl poslední protest, jistě však to nebylo poslední zklamání, jestliže totiž senátoři během doby vůbec nepřestali doufat. Skoro by to bylo pro ně nejjednodušší uspořádání citů, kdyby se vzdali naděje. Neboť ani nikdy příště nebyl žádný ministr vybrán mezi nimi. Neradi slyší analýzu svého postavení, která, má-li být pravdivá, nutně musí být skeptická a nemůže dospět k ničemu jinému než k poznání faktické méněcennosti této instituce. Tichá, avšak vždy přesně fungující zásada, že nikdy ministr nemá být povolán ze senátu, velmi prohloubila tuto méněcennost. Senátoři neměli sil, aby tuto zásadu zlomili. Neměli k tomu sil, jako ostatně ani k mnohým věcem jiným.

Celá Pětka vstoupila tentokrát do vlády a každý její člen vstupoval tam se sebevědomým přesvědčením, že platí právě tolik, co druhý, a že mezi nimi panuje úplná rovnost. Bylo ujednáno, že, jak se dost dlouho již dělo, o každé věci bude dohodnuto kompromisem a že žádná strana nesmí být prostě přehlasována. Proto se dr. Rašín vyjádřil s jistým oprávněním, že tato vláda bude mít pět ministerských předsedů. Při nastoupení Švehlovy vlády byl učiněn jeden z pokusů o zneviditelnění Pětky, a to tím způsobem, že místo ní byla vytvořena jakási Pětadvacítka, která měla převzít její úkoly a pečovat o to, aby koalice byla vedena jednotně a loajálně. Stará Pětka se však brzy vyklubala také z tohoto obalu a zase plně ovládala vládu i parlament. Odsunula všechny ostatní ministry od rozhodujících jednání, jež zanášela do svého pokoje, odkud se pak vracela do ministerské rady již s hotovým usnesením. Následkem toho patřili jejich kolegové ve vládě mezi ty občany, jimž diskuse o politických problémech nejvíce byla ušetřena.

Je pochopitelné, že vláda sebevědomé Pětky cítila se být vyšším útvarem než vlády předcházející a koaliční tisk ji podle toho uctivě uvítal. „Sotva by se nám podařilo za nynějších poměrů sestavit kabinet zdatnější,“ psal jeden list „Definitivní nastolení koncentračního systému,“ psal jiný. „Silná vláda odpovědných politiků“ — tak zněl úsudek obecný. Vskutku byl to kabinet nejsilnějších osobností, a i když mocně někdy tísnil jiné osoby a instituce, nemohlo být ve státním zájmu, aby se tato vláda rychle opotřebovala. Nebylo jasné, co by mohlo přijít po ní. Téměř dva roky čekala Pětka v záloze jako poslední trumf ústavního režimu, jako příslib definitivnosti. Vstupovala-li nyní do vlády, bylo zřejmé, že to má být útvar co největší trvalosti a že necouvne před obtížemi ani před kritikou. Těchto pět mužů se usneslo, že vydrží, jak nejdéle lze. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

Podařilo-li se vládě zastřít něco z těchto nepříznivých úkazů neochotným a rozptýleným uveřejňováním volebních výsledků, nebylo to mnoho platno, poněvadž ihned po obecních volbách došlo na Slovensku k volbám župním, při nichž, jelikož se volilo ve velkých celcích, poměr hlasů musel jasně vystoupit.