Vitajte v mojom antikvariáte!

na FACEBOOKU - https://www.facebook.com/ripakovantikvariat/

Chcete mať prehľad o najnovších prírastkoch? Zadajte svoju e-mailovú adresu do kolónky "Follow by Email" vpravo hore. Alebo sa stanete členom stránky na Facebooku. Vyberte si to, čo je Vašej duši najbližšie. Ak sa Vám niečo zapáči, napíšte mi na riporipo@gmail.com. Postup bude nasledujúci :

a.) uvediete Vašu adresu b.) hmotnosť knihy pre výpočet poštovného - do 500 g - cena 1,60 € listová zásielka doporučene II. Trieda. Ak bude hmotnosť zásielky vyššia, vždy platia cenníky zásielok Slovenskej pošty c.) vyberiete si banku, do ktorej zaplatíte za knihu a zásielku (mBank resp. ČSOB). Na dobierku, po zlých skúsenostiach, neposielam. d.) Dáte mi avízo o zrealizovaní platby. Môžeme sa dohodnúť i na osobnom prebratí zásielky v Košiciach. e.) posielam zásielku f.) tešíte sa z knihy g.) čítate ..)

Jednoduché, však? )

ANTIKVÁRIUM (magyarul)

Ha Magyarországról van, és bármelyik könyv érdekelné, kérjük írjon a riporipo@gmail.com címre. A könyvek küldhetök postán. Ha átutazóban van Kassán, a megrendelt könyveket személyesen is átveheti.

nedeľa 1. júla 2018

PĚT SLOVENSKÝCH NOVEL

PĚT SLOVENSKÝCH NOVEL

Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha, 1965
edícia Klub čtenářů (209)
preklad Zeněk Eis, Gustav Hajčík, Vladimír Reis, Jiřina Kintnerová
doslov Alexander Matuška
obálka Miroslav Habr
1. vydanie, 41.000 výtlačkov
01-042-65

beletria, novela,
376 s., čeština
hmotnosť: 506 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

1,50 €

*zukol3* in **S4**

Podle slov básníka objevuje současná slovenská literatura především „nové rozměry" člověka. Stává se tak v dobrém smyslu polemikou s některými snahami dřívějších let, které chtěly potlačit šmahem všechno, co vybočovalo z velebícího a nekritického tónu. „Nová vlna" slovenské prózy však s sebou nese novou odpovědnost spisovatele, který chce nejprve zkoumat a poznávat reálné vztahy a procesy, probíhající mezi jedincem a současnou společností, a teprve pak, z nich a na nich, chce své dílo stavět.

Jako už před dvěma lety v českých Pěti novelách, i v tomto svazku zařazujeme před každou prózu krátký vzkaz autora čtenářům Klubu. Alfonz Bednár varuje před tím, „nepřispívat k tomu, aby zdánlivě ztracené hodnoty byly hodnotami usilovně znevažovanými a zatracovanými" a Vladimír Mináč před tím, „aby se z lidí nestávaly šroubky v mechanismu, aby se z lidí nevyráběly případy", Jaroslava Blažková se vyznává ze své víry v lidi, kteří „zpívajíce skáčou přes hory a nuda a bronchitida se jich nechytá“, Dominik Tatarka ze své víry v „mlčenlivé sympatie a lásku" a Ján Johanides varuje: „Chceme dokázat svou pravdu a dokazujeme, že dovedeme urážet."

Novely, které v pětici uvádí tento svazek, jsou umělecky nejlepší a myšlenkově nejpříznačnější z toho, co hýbe slovenskou literaturou posledních let.

ALFONZ BEDNÁR (13.10.1914)
Sklený vrch 1954, Hodiny a minúty 1956, Grécke zátišie 1958, Cudzí 1960, Hromový zub 1964

VLADIMÍR MINÁČ (10. 8.1922)
Smrť chodí po horách 1948, Včera a zajtra 1949, Prielom 1950 (filmová povídka), Modré vlny 1951, Na rozhraní 1954, V krajine, kde vychodí slnko 1956, Dlhý čas čakania 1958, Živí a mŕtvi 1959, Tmavý kút 1960, Zvony zvonia na deň 1961, Nikdy nie si sama 1962, Záznamy 1963

JAROSLAVA BLAŽKOVÁ (15.11.1933)
Nylonový mesiac 1961, Jahniatko a grandi 1964

DOMINIK TATARKA (14. 3.1913)
V úzkosti hľadania 1942, Panna zázračnica 1944, Farská republika 1948, Prvý a druhý úder 1950, Družné letá 1954, Radostník 1954, Človek na cestách 1957, Rozhovory bez konca 1959, Prútené kreslá 1963, Démon súhlasu 1963

JÁN JOHANIDES (18. 8.1934)
Súkromie 1963






Tu náhle kreolka otočí hlavu a nad rameny zablýská pyšným pohledem, který vrhá jen žena na ženu. To jistě zasáhla Danielu. Kohopak jiného? Štěstím a spokojeností obrněnou Isoldu jistě ne, té se tady nic netýká. Zachytil jsem na hezké tváři stín opovržlivého politování: Co ty, chudinko? Skvělý Luc párkrát v rozpacích zalapal ústy, provinile se podíval zpod obočí, nesouhlasil, aby ona, oslnivá, dobíjela Danielu. Usoudil jsem s naprostou jistotou, že mezi Lucem a Danielou něco bylo nebo ještě je.

Od té chvíle, co mě ta krásná žena vzala pod paží a začala se předvádět, cítil jsem, že si přítomní za našimi zády vyměňují pohledy jako protihráči na tenisovém dvorci míčky. I kdybych nechtěl, musel jsem se podívat tam, kde stál elegantní, šedivý domácí pán, ušlechtile zahleděný někam do neurčita. Trpěl jako při pohřebním obřadu, trpěl nad své síly, jistě hluboko pod pokožkou bledl v bílé košili, bílé jako čerstvě padlý sníh, s vystrčenou, na mou počest poprvé uvázanou zbrusu novou kravatou. Nekonečně, jak se říká, žárlil, ten člověk trpěl, žárlil na mě, protože jsem se tu objevil poprvé, žárlil na každého zvlášť a na všechny dohromady, krve by se v něm nedořezal, průsvitněl jako rosol.

Ty žárlíš na mě, Bartoloměje Slzičku? pomyslím si. Člověče, nebuď blázen, v duchu mu domlouvám. On nic, nepodívá se ani na mě, ani v tu stranu, kde jsem. Vím, že tě žena mučí. Ale jí to dělá dobře, protože ty trpíš ušlechtile. Proč si tedy vymýšlíš takovou hru? Proč jsi tady a zůstáváš v tomto podniku, a vůbec, proč sis vzal takovou ženu? Pro ni to nic neznamená ukazovat se, svlékat se, vyspat se s Lucem nebo s tím, kdo se namane. Je to pro ni jen příjemnost. Nic víc a nic méně, a ty trpíš, jen trpíš, aby to ďas spral. Ona ví, jaká je, jí stačí dotknout se pohledem a všichni muži vědí, vědí, že je krásná, že je nekonečně sladká. Ať se postaví jako bohyně na trávník pařížských zahrad, ať oslazuje představou život zástupům mužů, kteří tudy náhodou půjdou.

Žel, na pomyšlení, jakkoli dobromyslné nebo přející, ten druhý si netroufá nebo vám neumí odpovídat. Marně se opírám o domácího pána pohledem, ani se nepodívá tam, kde právě stojím. Jsem dnes první den v Paříži, ale myslíš si, že nevím, co může vyvádět vdaná žena? Učil jsem dětičky po rodinách.

Nakonec mě přivlekla k Daniele. Jak uměla nejsladším hlasem, švitořila:

„Andílku, drahá Danielo, i vy jednou chcete být vyvolená, řekněte to přece, řekněte nezaujatě. Že nám to spolu sluší?“

Daniela zablýskala šedýma očima, otočila jimi jako dýkou hezké kreolce v očích, ve tváři, ve výstřihu, a pak nevinně pravila:

„Sluší, sluší, vám to sluší s každým mužem — jste příliš skvělá. Vedle vás každý muž není o nic pozoruhodnější než doga, kterou můžete vodit na provázku.“

Krásná kreolka mě pustila, ustoupila ode mne. Hra pro ni přestala být zajímavá. Trochu potrápila svého muže, ukázala mu, jak nesmyslně žárlí, na usmířenou mu šla pošeptat do ouška nějakou něžnůstku. Jen aby se neřeklo, zeptala se mě:

„Pane, který přicházíte, řekněte: Opravdu si mě nezvolíte, ani na dnešní večer?“

Jen jsem zavrtěl hlavou.

„A proč ne? Řekněte to.“

„Proč ne? Krásná žena, jako jste vy, je jen pro bohy nebo pro velké lidi. Nejsem Parisem. Kdybych si zvolil jednu ze tří Grácií byť jen na dnešní večer, ničím jiným se nestačím zaměstnávat dnes večer a po celou dobu, kterou tu míním zůstat. Hlavu mi zaplaví jen rozkošné city a stanou se mým denním zaměstnáním.“

„Chtěl jste říci, drahý Parisi, že by se vám mohly stát sladkým údělem?“

„Chtěl jsem říci, že by to byl pro mě vrchol všeho. Ve dne v noci bych myslel jen na Venuši, a už ničím jiným bych se nemohl zaměstnávat. To víte, oddávat se jedinému a výlučnému citu, třebaže nevýslovně sladkému, to je záhuba.“

„Ničit se, každodenně prožívat vlastní záhubu je přece sladké, ne? A je to svým způsobem ušlechtilé a lidské. Alespoň ušlechtilejší než hubit ty druhé. Co nám jiného zbývá v těchto letech než pěstovat své city?“ — A velkolepě, bezstarostně se zasmála. Smíchem obrátila v žert, setřela, co právě řekla.

Daniele jsem se už jen uklonil, zvedl před ní ruce nad hlavu, že je krásná, nejkrásnější, ale že se vzdávám další volby. Několikrát jsem nad sebou zamával rukama a — na mou duši — potáceje se, obešel jsem ji kolem. Krásná kreolka nahlas něco švitořila, aby potěšila manžela, ale všichni ostatní si mysleli, že se potácím schválně, zasmáli se, dokonce zatleskali.

Daniela vystrčila své namalované drápy jedné i druhé ruky,